Brix byl přesný jako švýcarské hodinky. Každé ráno v pět stál u mé postele, lehce našlapoval a pohledem dával jasně najevo, že je čas na procházku. Totéž se opakovalo v půl sedmé večer – s neúprosnou důsledností, jakou by mu mohl závidět nejspořádanější úředník.
Rád se toulal po loukách a lesích, nos k zemi, oči bystré, krok lehký. Uměl jít po stopě s takovou vášní, že jsem měla pocit, jako by se ztrácel v jiném světě, ve světě vůní a příběhů, které jen on dokázal číst. A přesto se vždy vrátil – s jazykem vyplazeným a pohledem, který říkal: Tak vidíš, zase jsme to spolu zvládli.
Jednoho dne, při procházce kolem rybníků, se Brix rozhodl, že si dopřeje malé psí lázně. Zmizel mi z dohledu, a když jsem rozhrnula křoví, uviděla jsem, jak se triumfálně válí v něčem, co kdysi bývalo rybou. Měl z toho nesmírnou radost. V očích mu jiskřilo, ocasem mrskal a tvářil se, jako by právě objevil poklad. Jenže zápach, který se začal šířit kolem, byl nesnesitelný. Na hony daleko bylo cítit, že se Brix právě korunoval králem všech psích dobrodruhů.
Cestou domů kráčel hrdě přede mnou, možná se chtěl pochlubit svým „úlovkem“. Lidé se otáčeli, a on, spokojený a naprosto netušící, že jeho sláva brzy skončí, si užíval každý krok. Doma ho čekala sprcha, a to byla jeho psí potupa. Když spatřil koupelnu, začal se cukat a tvářil se, že snad nikdy v životě neviděl větší příkoří. Ale dvojím pevným rukám neunikl. Stříkala voda, pěna létala na všechny strany a Brix, vzdorující a uražený, se snažil vymanit z objetí sprchové hadice. Když bylo po všem, stál uprostřed koupelny, mokrý, rozježený, s pohledem plným výčitek – a přesto se mi zdálo, že se mu koutky tlamy zvedly v mírném úsměvu. Věděl, že i přes tu „tragédii“ ho máme rádi. A když se po chvíli vyválel v ručníku a znovu nabyl svého sebevědomí, přišel, šťouchl do mě, snad že vítá konec koupele. Možná se chtěl omluvit – nebo možná jen připomenout, že i tohle patřilo k našemu společnému životu. K psím dobrodružstvím, která voněla (a občas i páchla) opravdovým štěstím.
Doma miloval teplo krbových kamen. Uměl se přitulit tak, že se člověk bál pohnout, aby nenarušil tu dokonalou chvíli klidu. V kuchyni se motal pod nohama a občas po očku sledoval, jestli něco nespadne, aby to ihned ulovil. Nejraději měl, když jsem mu drbala bříško. Lehl si na záda, nohy vytrčil ke stropu, oči přivřel a tiše vrněl. A já měla pocit, že svět se na chvíli zastavil.
Když jsem se vracela vlakem domů a blížila se k autu, kde čekal, viděla a slyšela jsem ho, jak na zadní sedačce poskakuje, kňučí a poštěkává radostí. Jeho psí láska byla téměř hmatatelná — čistá, bezpodmínečná, pravdivá. Vím, že mě měl rád. Ale jeho pánem byl můj manžel, a my všichni tři jsme to tiše respektovali.
Brix tu už není, ale kdykoliv zaslechnu na dálku psí štěkot nebo ucítím ranní chlad rosou pokryté louky, vybaví se mi ten pocit – pocit naprosté sounáležitosti. To bylo jedno z nejlepších období mého života.
