Jak jinak než o politice, docela jsem s nimi souhlasila, už méně s tím, že svůj dialog vedli tak hlasitě, že bavili (otravovali) celý autobus. Naštěstí jeden z nich brzy vystupoval a druhý se zklidnil.
Vzápětí si ke mně „na čtyřku“ přisedla maminka s děvčátkem, tak pětiletým.
Autobus se kodrcavě rozjel a v jednom místě je vidět na stráni pasoucí se stádo bílých krav.
Maminka na kravičky upozorní holčičku.
„Mami a na co jsou kravičky?“
„No přece dávají mléko…“
„A co ještě dělají… a jaké jsou?“
„Jsou bílé, hnědé, rohaté…“
Chvíli je ticho.
Je vidět, že malá informaci zpracovává. Vidím na tvářičce jak ji to v hlavičce šrotuje. Kolečka se točí. A pak se jí rozzáří očka, už to má!
A hezky nahlas, s jistotou dětské moudrosti, prohlásí:
„Bílé kravičky dávají mlíčko a hnědé dávají kakao!“
Vítězně se na mě usměje.
Sympatické na tom všem bylo také to, že maminka si s malou povídala a vůbec nekoukala do mobilu.
