Když srovnám můj život s životy mých známých a kamarádek, uvědomuju si, že jsem měla obrovské štěstí. Můj muž byl skvělý. Chytrý, pracovitý, sice trávil hodně času prací, ale zároveň se snažil dělat vše pro rodinu. Záměrně nechci uvádět, v jakém oboru podnikal, ale dařilo se mu. Já jsem budovala společnost s ním, když byli kluci malí, pomáhala nám s nimi maminka. Vydělali jsme hodně peněz, postavili jsme dům, v poslední době jsme hodně cestovali, protože kluci už byli schopní firmu vést a nebylo nás tolik potřeba v práci.
Manžel zemřel po krátké nemoci, pro nás všechny to byl šok. Kluci mi ale hodně pomáhali a zároveň se ukázalo, že jsou našimi skvělými nástupci. Vedení firmy jsem jim zcela předala a oni se opravdu chovali zodpovědně.
Jenže pak se jeden z nich zamiloval. Jako by se zbláznil. Přestal se starat o rodinu, snacha ke mně chodila brečet. Tvrdila, že tu jeho milenku zná, že je mladá, krásná, že nemá moc dobrou pověst. Nechtěla jsem se do toho plést. Dokonce jsem jí řekla, že to má vydržet, že ho to určitě přejde a ona se naštvala. Opravdu jsem se ale do toho nechtěla míchat, říkala jsem si, že chlapi prostě občas dělají blbosti, ale hlavní je udržet rodinu.
Pak přišel druhý syn. Vyprávěl mi, že Petr přestal chodit do práce, že neplní úkoly, které si rozdělili a že si dokonce z firemního účtu vzal nějaké peníze. To mě naštvalo, tak jsem si s Petrem promluvila. Byl jak vyměněný, říkal, že našel lásku svého života, že nevím, jak špatné jeho manželství je. Uvěřila jsem mu. Rozvedl se, vyplatili jsme snachu a já jsem souhlasila, že se s tou jeho láskou seznámím.
Nikdy nezapomenu na ten den. Přišla holka s pusou jako kachna, s řasami, kterými by se dalo zametat a s nehty tak dlouhými, že ani nebyla schopná udržet skleničku. Neustále syna pusinkovala, objímala, bylo to vrcholně trapné, směšné.
Smích mě přešel, když jsme zjistili, že Petr žádá, aby mu bratr dal polovinu hodnoty firmy, že začne podnikat sám. Ty peníze bychom nashromáždili, to není problém, mohli bychom prodat nějaké nemovitosti, ale je mi to líto. Manžel si vždy přál, aby kluci podnikali společně, podporovali se, pomáhali si. A vždy to tak bylo. Je mi jasné, že ta slečna Petrem doslova manipuluje. Neustále spolu jezdí na luxusní dovolené. On přitom vždycky tvrdil, že nemá rád horko, k moři moc nejezdil. Teď se vyvaluje v Thajsku a dává si na sociální sítě fotky, kde se ona předvádí v plavkách.
Je mi líto vnuček, které to sledují. Co si o svém tátovi myslí? Připadají mi teď takové zamlklé, smutné a já nevím, jestli s nimi na to téma mluvit nebo ne.
Nedávno za mnou syn přišel s tím, abych na něj přepsala byt, který pronajímáme. Ať vyhodím nájemníky, že tam bude bydlet on s tou svojí slečnou. Ten byt je krásný, velký, koupili jsme ho s mužem jako investici a bydlí tam moc slušná rodina, kterou rozhodně vyhazovat nechci. Řekla jsem synovi, ať si nějaký byt koupí sám, že na to má. On na to, že jeho milá, chce bydlet tam, že jí byt ukazoval na fotkách a že je nadšená.
Myslím, že ona začala řídit jeho život. Koupil jí auto, ona nepracuje, on ji živí.
Jsem ráda, že se toho manžel nedožil. Nejhorší je, že se synové rozhádali a odnáší to firma. Už mi říkal náš účetní, že tam dochází k nějakým nesrovnalostem, že Petr má nepořádek v penězích, ve smlouvách. On je schopný kvůli své zamilovanosti udělat nějaký průšvih, na práci úplně kašle.
Nevím, jak se k tomu postavit. Na jedné straně nechci být matka, která dospělému synovi mluví do života. Stejně na mé názory v té své zaslepenosti nedá. Na druhé straně chci podpořit druhého syna, stále cítím zodpovědnost za firmu, za zaměstnance. Jenže když se postavím na jeho stranu, Petra ztratím, vím, že mi to neodpustí.
Připadá mi neuvěřitelné, jak jedna žena dovede zamíchat vztahy v rodině. Je to asi opravdu potvora, protože jsem se doslechla, že před Petrem chodila s jedním o třicet let starším mužem, který si ji taky vydržoval. A že se na Petra nalepila kvůli penězům, je jasné, protože když byla nedávno u mě, normálně se zeptala, na koho je můj barák napsaný, jestli na mě nebo na syny. Měla jsem co dělat, abych ji neřekla, ať vypadne.
Tak jsem si představovala, jak si budu po šedesátce klidně žít. Místo toho teď nespím, jsem pořád ve stresu a přemýšlím, jak se k celé situaci postavit.
(Redakčně zpracováno na základě vyprávění čtenářky, která si nepřála uvést celé jméno. Fotografie je ilustrační. Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)
