Ráno posnídám prášky a vyrazím k lékaři aneb Srdečný hovor v jedné čekárně
FOTO: Vytvořeno pomocí AI Copilot

Ráno posnídám prášky a vyrazím k lékaři aneb Srdečný hovor v jedné čekárně

17. 2. 2026

Dlouho se mi vyhýbaly nemoci, kromě těch běžných jako je třeba chřipka. Bolesti kolen, kyčlí či housera jsem vždy vyřešil růžovou tabletkou. Až loni na podzim se ozvalo srdce se svou nepravidelností. A tak jsem začal být pravidelným návštěvníkem kardiologie.

Jako vždy tiše sedím v čekárně, odhaduji dle počtu stejně postižených, kteří přišli přede mnou, kdy se asi dostanu na řadu. A nechtěně si vyslechnu nejrůznější, srdečné rozhovory spolutrpících. Jako posledně tento.

„Dobrý den. Ježišmarjá Aničko, kde se tu bereš? Tebe jsem neviděla snad třicet let!“ zvolá při vstupu do čekárny dobře vypadající dáma v letech. Béžové kalhoty, béžový svetřík, béžová vestička, barevně ji ladí i boty a šátek kolem krku.
„No jo, srdíčko mě už zlobí nějakej ten pátek,“ zašeptá Anička, když si k ní Béžovka přisedne.
„Co, ty máš dneska svátek? Tak gratuluju!“ zakřičí zase paní v béžové.
„Nemám svátek, že tu chodím už nějakej ten pátek,“ zopakuje, už více nahlas, Anička.
„Prosím tě, pojďme si přesednout, já blbě slyším na pravý ucho,“ poprosí paní v béžovém a svléká si vestičku.

„Já mám vadu sluchu už pět let, teď mi testujou nový naslouchátka, jsou dobrý, nešumí tak jak ty minulý, ale potřebuju je seřídit. Mám je teď dva dny, zkouším je doma, na ulici, zítra jdu do kina, no snad budou dobrý, protože ty minulý šuměly a ještě mi vypadávaly z ucha, tyhle držej dobře, jsou sice dražší, ale to se vyplatí, když člověk blbě slyší, tak to holt něco stojí, pojišťovna to hradí jen do určitý částky, asi tak na třetinu, ale já si je asi nechám, až je dotestuju…“ Všichni v čekárně sice dělali, že paní Béžovou neposlouchají, ale ten proud slov musela slyšet i paní doktorka za zavřenými dveřmi.

„No a co ty Aničko, jak se jinak máš?“
„Ale, ráno posnídám prášky a letím k doktorovi,“ odpovídá, zase potichu, Anička.
„Hrášky? Na snídani? No já si ho dávat taky, hrášek, ale víš co, ten naklíčenej. To se ti jmenuje mikrogrýns, vozí mi to jeden kamarád, to je zdravý, tam je strašně moc vitamínů. Já skoro nejsem nemocná, jenom ty uši, no a pak chodím tady na to kardio, ale to jsem jen měla nějaký šelesti, už je to snad srovnaný, tak tu chodím na kontroly, jinak jsem zdravá.“

„Hele Marto, já už asi budu na řadě, tak si to pak řeknem venku, já tě pak počkám,“ hlesne Anička, které hlasitý projev paní v béžovém evidentně nesedí.

„Magda, Aničko, Magda se jmenuju!“ skoro vykřikne Magda.
„Teda promiň Magdo, my měli na základce ještě Martu, viď.“
„Ale my se známe z gymplu Aničko, z gymplu přece. Seděla jsem s Věrkou u okna a ty přes uličku s Romanou. Pamatuješ, ta byla úplně blbá na matiku, měla samý čtverky a pětky, já vlastně ani nevím, co pak po gymplu dělala. Prej se brzy vdala a odstěhovala se snad do Prahy…“
„No, Magdo, tak zajdeme pak na kafe…,“ snaží se ukončit hovor Anička.
„Aničko, nevím, já dnes docela spěchám, mě bude čekat manžel, a tady ani kafe není dobrý, já už jsem jen zvyklá na dobrý kafe z domácího kávovaru, máme takovej ten přístroj, co namele zrno, kupujeme si brazilskou kávu, dobrou, jen arabiku, ta je jemnější, já jsem dříve pila…“

„Nezlob se, Magdo, ale teď už fakt půjdu k paní doktorce, tak si pak dáme vědět,“ šeptá Anička a zoufale sleduje, kdy už se otevřou dveře a sestřička ji zavolá.
„A ty ještě někam docházíš kromě tady kardia?“ nenechá se odbýt Magda.
„No jo, já toho mám. Docházím na ortopedii, diabetologii a roky na nefrologii,“ vyjmenovává Anička.
„Nefrologii jsi říkala? Hele, to jsou ledviny viď. Aničko, na ledviny je dobrá petržel. Já jím denně dvě tři petržele a taky mrkev. A musím ti říct, oči a ledviny dobrý. Já je nechroustám, já si je strouhám v robotu víš, my máme docela kvalitní robot, on to nastrouhá fakt najemno, dělám si takový saláty, zakapu citronem a někdy přidám trochu jogurtu víš, bez majonézy, Aničko, hlavně bez majonézy,“ už zase skoro křičí béžová Magda.

„A Aničko, když dáš dolů pět šest kilo, i ty nohy se ti zlepší. Mám kamarádku, který bolely kolena a doktor jí říkal, že musí zhubnout, tak držela dietu, no řeknu ti, přísnou dietu, ale já bych ji taky dala, to já jako moc nejím, já mám ráda hodně zeleniny, k tomu si dám třeba kousek lososa a většinou bez přílohy….“
„Ježíši, co tam ta doktorka dělá?“ podotkne nešťastně paní Anička.
„Já moc přílohy nejím, když tak jeden brambůrek. A Aničko, zkus opodeldok, hele to je mast s kafrem, výborná, to je receptura stará tak třista čtyřista let, to seženeš…“

„Paní Pokorná!“ volá sestřička.

„Magdo tak ahoj, měj se pěkně a hodně zdraví,“ loučí se radostně Anička.
„No, nebaví, ale co už. Tak Aničko, nezapomeň, hodně petržele a opodeldok!“

Rázem je v čekárně takřka hrobové ticho. Po očku sleduji výrazy přítomných pacientů. Vidím, že paní vedle už zadává do mobilu heslo opodeldok. Taky se pak doma podívám, co je to za zázračnou mast. Jo a až mě chytnou ledviny, nažeru se jako koza petržele…

 

 

 

společnost zdraví životní styl
Hodnocení:
(5 b. / 27 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Daniela Lender Chaloupková
Po doktorech zatím moc nechodím, a když už, beru si knížku, abych byla podobných debat ušetřena. Jednou jsem to vyřešila tím, že jsem si šla přesednout jinam ;-) Moc jsem se pobavila, díky :-))
Zdeněk Pokorný
Uffff! Vylíčil jste to s detailní přesností. Děkuji. Moc jsem se pobavil. Halt, ze života. :-)
Jana Šenbergerová
Tam, kde se pacienti většinou znají, bývá v čekárnách docela rušno. Tam, kam dojíždím, chodí pacienti z širokého okolí na určenou hodinu, v čekárně jich moc nebývá. Historky z čekáren jsou něco jako ty z natáčení. Někdy zábavné, jako ta vaše, jindy trapné. Někteří pacienti v nich předvádějí své intimnosti jako na divadle.
Iveta Tomčíková
Super článek. Odposlechnuto, či přímo psáno co bylo řečeno. Jste úžasnýýýý! Těším se na další příspěvek.
Eva Klímová
Zasmála jsem se , ale muselo to být peklo .
Marie Měchurová
Moje návštěvy u lékařů se začínají stupňovat. Zatím proběhly v tichosti, většina pacientů hleděl o do mobilů. Třeba mě nějaké vzrůšo ještě čeká.
Lenka Kočandrlová
Dnes je v čekárnách spíš ticho,každý třímá svoji placku a šoupe prstem....Při rozhovorech to utíká lépe a rychleji a ještě se člověk dozví různé drby.
Jana Kollinová
Ze života. Svěží čtení, které neurazí a pobaví. Můj nezapomenutelný zážitek je z čekání u očního, kde jedna loutkoherečka, seniorka, vyprávěla na celou čekárnu své zážitky z putování po světě a ve finále hlasitě zazpívala část z jednoho, dle ní veleúspěšného zahraničního turné. Sestřička pokračování rázně zatrhla a bylo po zábavě. Mě se paní svojí vitalitou v pozdním seniorském věku moc líbila a myslím si, že bude mojí NEJ ze zážitků v čekárnách u lékaře. :-)))
Hana Řezáčová
Já mám nějakou smůlu, ve všech čekárnách, kam jsem občas zavítala, tak - ticho! Ale s přibývajícím věkem je víc než pravděpodobné, že zavítám častěji - a co nebylo, může být :-)
Alena Lachmanová
Super.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 8. týden

Co dělají zvířata v zimě? Která hibernují, která se v zimě probouzí nebo se v zimě páří? Nejen o tom bude vědomostní kvíz tohoto týdne.