Byl krásný slunečný a teplý jarní den. Po nechutné zimě příroda se předváděla v dohnání promeškaného času. Otec po vyzvednutí syna ze školky navrhl pěší procházku, místo obvyklé cesty s využitím MHD. Nebylo to daleko, ani pro malé dítě a pěší procházka se přímo nabízela.
Na teplo už zareagoval i stánkař na okraji parku. Otevřel bufet, stoly a židle rozestavěl venku ke spokojenosti kolemjdoucích, z nichž mnozí neodolali pokušení k posezení. Taktéž i otec s chlapcem procházející kolem. Navíc musel reagovat na oznámení synka, že má strašnou žízeň. A ta požadovaná „sodovečka“ by byla kompenzací za ochotu jít domů po svých.
Nic proti tomu. Žena se vrátí z práce pozdě, není důvod spěchat a bude to první pivo venku toho roku. Rozhodnutí přijato a realizováno.
Chlapec tam uviděl několik kamarádů ze školky a přidal se k nim. Otec volné místo u stolu našel zrovna u souseda z domu, jehož chlapec už tam dováděl s ostatními dětmi.
Ta sousedova rodina patřila původem k cikánské komunitě, ale byli „domestifikovaní“. Půjčím si ten přiléhavý výraz, neboť vyjadřuje podstatné. Oba pracovali, dostali byt v paneláku, žili jako ostatní bezproblémoví nájemníci a jejich chlapec chodil do školky. Vzhledem k pracovní době matek odcházeli chlapci ze školky mezi posledními v doprovodu té matky, která dorazila dříve. Odlišovali vlastně jen poněkud jižanským vzhledem v převládající bílé komunitě.
A žízeň byla znovu. Oba chlapci přiběhli k otcům pro několik mincí na další limonádu. Soused zašmátral po kapsách a zjistil, že drobné mince mu došly. Vytáhl z peněženky papírovou bankovku, v té době slušné hodnoty 20 Kčs a podal mu ji s dovětkem, ať ji neztratí.
Ten druhý chlapec vykuli oči v úžasu a pravil: „Milánku, tobě tatínek dal tak moc peněz?“ A pak pokračoval: „Víš, můj tatínek dělá v továrně inženýra.“ „Tolik peněz by mi dát nemohl!“
Jasný dětský hlásek neunikl pozornosti kolem přítomných hostů. Trapný šok pro jednoho, úsměvy ve tváři ostatních.
A bylo vymalováno! To pivo, to už vůbec, ale vůbec ani trochu nechutnalo!
