Když dívka prohlásí: „To je můj kluk," zní to z jejich úst něžně, něco jako vyznání. Cítím z oslovení intimitu. Ze slova přítel na mě dýchne chlad. Toto slovo akceptuji mezi staršími. Slovo partner je ještě vzdálenější. To jsem slyšel mezi mladými v MHD. To ve mně vyvolalo asociaci jako něco bezbarvého a vyčpělého. Myslím tím samozřejmě mezi mládeží. Slovo partner si představuji například ve spolu podnikání, ale kluk v milování.
Není moc věcí, co se mi dnes nelíbí. Naopak ze života mám radost. Co to je? Anglicismy, které zaplavují náš bohatý český jazyk. Nevím, proč se musíme pořád někomu „klanět“ a přibírat cizí vzory. Minulou neděli bylo MDŽ. Pro mě je to významnější svátek než sv. Valentýn, zavlečený k nám z anglosaských zemí. Je zajímavé, jak ze svátku MDŽ, který se slaví na počest amerických, nikoliv sovětských žen, udělali noví normalizátoři něco nepřípustného.
V sobotu jsem zašel do prodejny školního statku. Nabízí tam květiny čerstvější, levnější a krásnější. Kupuji samozřejmě karafiáty. Jsou retro. Mám rád retro. Také je to vzpomínka na poctivé výrobky. Ty tmavší jsou pro mou tchyni a ty světlejší pro mou ženu. Obě si ten svátek zaslouží. Jedna o mně pečuje, a také, že mě nevyměnila, když jsem zlobil. Ta druhá, že nám v životě pomáhala a stále pomáhá. Jedu trolejbusem a v ruce svírám karafiáty přes celé město. Tchyně bydlí v jednopokojovém bytě u řeky Opavy. Jako důchodce tuto cestu absolvuji několikrát týdně. Připadám si jako řidič PPL nebo České pošty. Žena je v práci, proto vykonávám ve svém volném čase tuto práci.
U mluvítka, u zvonků se hlásím jako listonoš. Vyběhnu křepce schody, což mi umožnila ablace (zákrok na srdci). Tchyně se v otevřených dveřích směje, protože od posledního schodu hulákám: „Ať žije retro a všechny ženy!“ Je vidět, že má radost. Karafiáty ji připomněly i doby, kdy občas brázdila v šedesátých letech módní molo. Mám "své" ženy rád, včetně mé maminky.
