Nejvíc romantiky člověk objeví, když jde vlastní cestou místo v davu a když vnímá vlastní pocity, místo aby se ptal ostatních, jaké pocity jsou vhodné. Stále u nás žijí lidé, kteří každou chvilku vyrážejí do přírody, vybaveni ešusem, celtou a kytarou. Naslouchají hlasu romantiky a nebrání se mu, a odměnou jsou mu zážitky na celý život.
Najdeme mezi nimi více druhů. Druh pivní tráví víkendy ve své chatce v osadě a večery v místní hospůdce, druh angažovaný ekologický chrání přírodu a nezanechává odpadky, druh indiánský se vyskytuje v teepee a druh snobský v růžovo-fialovém stanu. K některým z nich je jistě možné mít výhrady, ale přesto jim zůstává cosi, o čem městský člověk může jen snít, sepětí s přírodou, vůně lesů, chuť pramenité vody z lesní studánky, ticho a klid daleko od všedního shonu. A to není málo!
Žádné jídlo není lahodnější než vuřt opečený na ohni po celodenním pochodu a žádné lože měkčí než mech uprostřed lesů, který je jako stvořený pro milování pod celtou. Písničky, které se hrají na kytaru u táborových ohňů, jistě nejsou dokonalé, ale zato jsou bezprostřední a vezmou za srdce, a když v té chvíli navíc právě zapadá slunce a proplétající se hlasy zpěváků se nesou nad řekou – může být vůbec něco romantičtějšího. Jestli jste to ještě nezkusili, máte nejvyšší čas!
Jaro náruč otevírá a nic nám nebrání vyrazit do přírody. I u nás se dají najít místa dostatečně odlehlá, aby člověk zůstal odkázán sám na sebe a ponechán sám sebou, anebo se svou láskou. Že doba je jiná, času je málo a technika vítězí? Stačí jen chtít a jít cestou necestou za romantikou. Na věku nezáleží.
