Dočetl jsem se, že po tomto věku se lidé hůře vyrovnávají s nahromaděným stresem. Prý je to stářím. Já si myslím, že záleží, jak se k tomu člověk postaví. Paní 72 let jako já, uvádí, že jí prý stačí jedna špatná zpráva v televizi a stresem se jí rozbuší srdce. Nechápu to. Mám pod kůži zašitý kardiostimulátor a tep mám po zprávách stabilizovaný. Proč? Pokud mně nějaký pořad vadí, tak televizi přepnu na jiný kanál nebo vypnu. Nevím, proč ta paní na to „čumí“, když jí to není příjemné.
Vadí mi křik dětí? Tak nesedím na lavičce u hřiště, ale najdu si nějaké tiché zákoutí v parku. Tak jako víme, že nás starší bolí nohy, tak děti dělají hluk, tramvaje cinkají a pes štěká. Je to přirozené a musíme s tím přece počítat. Někdo nemá rád tlačenice v supermarketech a v MHD, přesto odpoledne, kdy lidé po práci nakupují nebo v dopravní špičce musí si nutně nakoupit nebo vyřídit své záležitosti. Pokud to není důležité, tak přece my senioři máme čas i dopoledne.
Zajímavé je, jak se důchodci mnohdy hádají kvůli politice, kterou mohou ovlivnit pouze při volbách, zbytečně se tím stresují. Byl jsem svědkem, jak jeden pán na pokraji infarktu tomu druhému vyčítal, proč nevolil známého oligarchu (bohatý člověk, který chce z různých důvodů mít ještě moc nad lidmi). „Ty nechápeš, že on je nejlepší z našich politiků!“ Málem z toho zkolaboval, že kamarád neakceptuje jeho postoj. Zbytečnostmi se nezabývám. Nezávidím bohatým a úspěšným. Ukrajuje mi to z času, který mně zbývá. Potom je každý den pro mě nádherný a smysluplně naplněný.
