Patřím mezi lidi, kteří se začali kamarádit s internetem hned v jeho začátcích. Kamarádky ještě říkaly, že ho na nic nepotřebují, ale já se hned naučila googlit, posílat maily, dokonce jsem se zapsala i do kurzu, kde jsem se naučila moderní technologie využívat na maximum. Manžel je na tom podobně, je fanda do všech novinek.
Vlastně to zmiňuju proto, abych nepůsobila jako stará bába, která nepochopila, že život bez internetu, bez sociálních sítí, nyní prakticky není možný. Tedy, možný je, ale kdo to s internetem umí, má život jednodušší. Jenže v poslední době pozoruju, co se děje, když se někdo stane na sociálních sítích závislý.
Moje vnučka je maminkou, její dcerka je pro ní vším, moc hezky se o ni stará. Její muž je šikovný, pracovitý, snaží se pro ně dělat maximum. Máme z nich v rodině radost, uvědomujeme si, že ne každý má takové štěstí. Jenže holka se rozhodla, že své štěstí bude dávat najevo. Sdílet ho s celým světem. Není snad den, kdy by na sociální sítě nepřidala novou fotku malé Elišky. Mně se nelíbí, když někdo pořád fotí dítě. Ona ji fotí polonahou, roztomilou, u bazénku, na pláži, v postýlce. Když jsem nadhodila téma, že takové fotky mohou být zneužité, rozzlobila se. Velmi často se fotí jako celá rodina pod nápisem Happy Family, který mají doma nad sedačkou. A totéž dělá při návštěvách u nás. Pořád nás stylizuje, usazuje do různých póz, snímky zveřejňuje a píše k nim třeba: navštivte každý svého seniora, zahřeje vás to na srdíčku.
S manželem jsme se shodli, že nám to připadá směšné. Navíc nás na fotkách retušuje, vyhlazuje nám vrásky, takže tam vypadáme jako mimozemšťani. Dcera má z toho legraci, říká, ať to vnučce neříkáme, že na tom, co tropí, není nic špatného, že to tak prý dělají všechny mladé ženské.
Nedávno jsme malou Elišku vzali na výlet do Beskyd. Vnučka nás požádala, abychom udělali z výletu co nejvíce fotek a průběžně jí je posílali, už přímo z cesty.
„Když uvidím, že jste na nějakém moc pěkném místě, zavolám vám a řeknu, jak se vyfotit, vy to nemáte v oku,“ řekla.
Slavila jsem narozeniny. Sešla se rodina, ale neměli jsme čas si povídat, protože jsme se neustále fotili. Vnučka přinesla vlastní vázu, vlastní talíře. Ty moje prý nejsou fotogenické.
Uvědomila jsem si, že nechci, aby můj život sledovali nějací cizí lidé na sociálních sítích. Abych musela jíst z jiných talířů jen proto, že ty moje už zřejmě nejsou v módě.
„Babi, tuhle halenku mít nemůžeš, žlutá na fotce nevypadá dobře,“ hlásila vnučka, jen co vešla do dveří a já měla po náladě.
Jsem poněkud ironická a štiplavá, když mám pocit, že se mnou někdo manipuluje, tak jsem si do ní několikrát rýpla. Ale nechci, aby v rodině byly špatné vztahy. Je to hodná holka, ona to myslí dobře, jen mám pocit, že přestává žít v realitě a vytvořila si vlastní umělý dokonalý svět.
Všichni mi říkají, ať se tím nezabývám, že tak teď mladí prostě žijí. Tak jsem se nastavila tak, že to taky začnu považovat za samozřejmost. Jenže nedávno mi dcera oznámila, že narozeniny mého manžela, nebudeme slavit u nás jako obvykle, ale půjdeme do restaurace, kterou vybrala vnučka. Prý je to tam moc hezké. Jinými slovy, budou odtamtud hezké fotky.
„A kdo to zaplatí?“ zeptal se manžel.
„Táto, složíme se, hlavně, ať je klid a ať jsou z toho hezké fotky, jo?“ řekla dcera.
Tak jsme všichni souhlasili. Z oslavy máme spoustu fotek, které shlédla spousta lidí, kteří nás vůbec neznají, ale že bychom se nějak pobavili, to se říct nedá.
(Redakčně zpracováno na základě vyprávění čtenářky, která si nepřála uvést celé jméno. Fotografie je ilustrační. Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)
