Památce mé ženy
Nepřítomným pohledem
bloudí tvé oči pokojem
a slza Naděje
v bolestech
padá na omšelé křeslo.
Myšlenkami protéká
dávno ztracený čas.
Svatební šaty jsou plné očekávání
a odpolední slunce
rozsvěcuje známé tváře.
Milostná noc
rozechvívá smysly vzrušením
a tělo se s úsměvem vzdává
noci bez obecenstva.
*
Jen malý kousek Naděje,
jen malý kousek života,
toulám se sny
a minulostí
a sleduji, jak slza Naděje
v bolestech stále padá
na omšelé křeslo.
Tvá slza
na tvé křeslo,
ve kterém kráčíš,
neúprosně,
k branám nekonečna.
*
Náš příběh má tisíce stran
a každá z nich
o něčem vypovídá.
Pomalu listuji
tou knihou života
a těším se s každou její stranou.
Pořád něco končí
a pořád něco začíná
a myšlenkami protéká
docela malý kousek Naděje.
Té naděje, která utváří
sinusoidu našeho života.
*
Slzy naděje
na omšelém křesle
pomalu vysychají
a život změnil svou tvář.
Myšlenkami se prolíná
dávno ztracený čas.
Čas odešlý,
a přesto stále živý,
občas vstoupím
do jeho proudu
a znovu prožívám
dávné děje,
ty děje ztracené,
a přesto stále živé.
Jen dobrou noc
ti nemohu
už dát.
*
