Na protikomunistickém odboji v zahraničí se ovšem velmi aktivně podílely také ženy. Na ně historie neprávem téměř zapomněla. Pokusme se to trochu napravit.
Na začátku je nutné konstatovat, že v politickém životě poválečného Československa figurovalo jen málo žen. Do lavic třísetčlenného Ústavodárného národního shromáždění po volbách v květnu 1946 zasedlo pouhých dvacet šest poslankyň. A část z nich záhy skončila v exilu, s neutuchajícím zápalem a energií bojovat proti komunismu. Funkcionáři mužského pohlaví, zaměstnaní vzájemným soupeřením, do svého středu dámy příliš nepouštěli. Jenže ony svým protějškům ukázaly, že shoda napříč politickým spektrem je možná a že lze snadno dosáhnout vytyčených cílů, je-li kladen důraz na společné zájmy, nikoliv na hledání rozdílů.
Dne 9. dubna 1949 se v Londýně sešlo třicet pět československých političek a vzdělaných, emancipovaných manželek politiků a diplomatů, aby založily Národní radu československých žen v exilu, jež navazovala na tradici Ženské národní rady, ustavené v Československu roku 1923 senátorkou Františkou Plamínkovou, za války popravenou nacisty. Brzy se rozšířila na šest desítek členek v Evropě, USA a Kanadě. Organizace si předsevzala zajišťovat sociální pomoc uprchlíkům a společenský styk exulantů častým pořádáním kulturních a vzpomínkových akcí a sdružovat české a slovenské ženy a dívky v exilu bez ohledu na politickou příslušnost, což se ukázalo jako klíčový bod. Předsedkyní byla zvolena bývalá poslankyně Jaromíra Žáčková-Batková. Ústředí se počátkem 50. let přesunulo z Velké Británie do USA pod názvem Národní rada žen svobodného Československa (National Council of Women of Free Czechoslovakia). Ustavila se 28. října 1951 v Chicagu, nicméně sídlo měla na 70. ulici v New Yorku, v srdci české čtvrti na Manhattanu.
Iniciativu převzala Betka Papánková, choť diplomata Jána Papánka, zakladatele Amerického fondu pro československé uprchlíky, koordinujícího humanitární pomoc pro desítky tisíc lidí. Sekundovaly jí Jana Feierabendová, žena několikanásobného ministra Ladislava Feierabenda, Olga Hurbanová, žena bývalého velvyslance v USA Vladimíra Hurbana, Pavla Osuská, žena Štefana Osuského, dlouholetého ambasadora ve Francii, Milena Herbenová, žena novináře Ivana Herbena, dále manželky generálů Josefa Hasalová a Cecílie Ingrová a někdejší náměstkyně pražského primátora Růžena Pelantová. Právě poslední jmenovaná oplývala patrně nejbohatší praxí.
Již za první republiky se aktivně podílela na budování ženského hnutí. Profesí učitelka, počátkem 20. let Pelantová studovala v Chicagu obor sociální péče. Po návratu vstoupila do služeb Československého červeného kříže, kde organizovala zdravotní osady pro mládež a péči o bělogvardějské emigranty. Roku 1927 nastoupila do pozice ředitelky sociálně pedagogické služby v Ústředním sociálním sboru hlavního města, zastřešující to instituci pro koordinaci sociálního poradenství, otázek charity, bytové výstavby, chudinské péče, dětských domovů a sirotčinců, učňovských a studentských ubytoven ve všech pražských obvodech. V zodpovědné vedoucí funkci Pelantová setrvala dvanáct let a připsala si celou řadu zásluh, snažila se zavádět moderní postupy, osvědčené v Americe a západní Evropě. Stála i za projektem tzv. Masarykových domovů v pražské Krči, ve své době nejmodernějšího zařízení svého druhu. Válku strávila v ilegalitě a po dopadení Gestapem v ženských věznicích a koncentračních táborech. Po osvobození se stala důležitou koordinátorkou Americké pomocné akce pro Československo (American Relief for Czechoslovakia), jež v rámci poválečné obnovy Evropy vedle jiného pomáhala se stravováním 70 000 podvyživených československých dětí. Všechny tyto životní zkušenosti Pelantové usnadnily zapojení se do exilových aktivit. Škoda jen, že toho nestihla více. Zemřela po vleklých zdravotních potížích již 1. září 1959.
Marie Provazníková, Růžena Pelantová s Miladou Horákovou a Betka Papánková. Všechny fotografie
z archivu Martina Nekoly
Národní rada žen svobodného Československa vydávala v New Yorku dvouměsíčník Co nás zajímá… a posléze v Newarku v New Jersey Věstník pod redakcí Libuše Drobílkové. Pořádané akce měly záštitu Alice Masarykové, starší dcery prezidenta, žijící toho času v Chicagu. Často na nich vystupovala pěvkyně Jarmila Novotná. Díky zápalu všech zúčastněných dam každoročně putovaly do uprchlických táborů tuny zásob. Rada pořádala ve spolupráci se Sokolem New York i různé výstavy, upozorňující na komunistické represe a připomínající veřejnosti na Západě neblahý osud Milady Horákové. Nově příchozím do USA pomáhala hledat zaměstnání a dětem vhodné školy, na dálku se starala rovněž o sirotky a nemocné tuberkulózou, umístěné v sanatoriích po Evropě.
Betka Papánková se v roce 1953 zasloužila také o vznik Rady evropských žen v exilu (Council of European Women in Exile), sdružující činovnice z deseti zemí za železnou oponou. Jejich veřejné manifestace a zaměření na sociální otázky nakonec možná měly mnohem silnější efekt než politická memoranda, řečnění a nekonečné hádky kolegů a pánů manželů.
Ještě jedna drobná a naoko křehká dáma vešla ve známost jako vytrvalá bojovnice, byť místo schůzování dávala přednost pohybu. Řeč je o Marii Provazníkové, legendární náčelnici Československé obce sokolské. Původně gymnaziální a posléze univerzitní profesorka tělovýchovy od roku 1932 zodpovídala za celostátní ženskou složku sokolského hnutí, na olympijských hrách v Berlíně vedla výpravu ženských gymnastek, byla držitelkou francouzského Řádu čestné legie, za války působila v odboji a patřila k nejvýraznějším osobnostem osvobozené republiky a odpůrcům komunistů. Měla na starosti přípravu Všesokolského sletu v červnu 1948, jenž se změnil v tichou demonstraci proti nastupujícímu režimu. O měsíc později odjela s gymnastkami na letní olympijské hry do Londýna, odkud se již nevrátila. Naopak zamířila do USA, kde nadále pracovala jako učitelka tělesné výchovy a byla zvolena náčelnicí Československého sokolstva v zahraničí. Nutno doplnit, že po likvidaci domácího Sokola byly jednoty mimo republiku důležitými centry společenského, kulturního a sportovního života našeho exilu. V Chicagu, Torontu, Sydney, Paříži, Římě, Buenos Aires, Johannesburgu a jinde měly stovky členů. A sestra Provazníková, energická to organizátorka, se až do vysokého věku pohybovala v centru sokolského dění. Dožila se i pádu železné opony a obnovy Sokola v Československu. Zemřela v necelých sto jedna letech.
Dámy v exilu se zpravidla nedraly na výsluní a před mikrofony. Zůstávaly v pozadí, kde ovšem každodenní péčí o potřebné vykonaly mnohem více užitečné a viditelné práce než jejich mužské protějšky. Neztrácely čas malicherným soupeřením. Šestým smyslem jako by vytušily, že doba ve vyhnanství bude dlouhá, a snažily se proto vymýšlet praktická řešení problémů a starostí. Dvě generace československých exulantů po celém světě vděčily za mnohé těmto obětavým, skromným a neúnavným dámám.
