Aby nasbíral co nejvíce zkušeností, které by poté mohl využít v rodinném podniku, vypravil se již coby mladíček na zkušenou do zahraničí. Pracoval v Německu, Norsku a Francii. Po návratu musel narukovat do rakousko-uherské armády a jakmile propukla první světová válka, byl poslán na balkánskou frontu. Utrpěl těžké zranění a strávil delší čas v lazaretu. Když válečné běsnění po čtyřech letech pominulo, znovu se vypravil na cesty.
V roce 1919 se zastavil v Japonsku, kde byl představen jako přední specialista na zpracování masa hraběti Jasutoši Janagisawovi, váženému manažerovi potravinářské společnosti Toyo Seikan Kaisha, který Raymona vyzval, aby mu pomohl změnit stravovací návyky Japonců, zejména je naučit více konzumovat mléčné výrobky a uzeniny, aby získali potřebné vitamíny, proteiny a zesílili. Weidl se v zemi vycházejícího slunce také seznámil s Kó Kacutovou (1901-1997), bystrou studentkou evropských jazyků ze zámožné rodiny. Vzali se, ale japonská společnost byla velmi konzervativní a mezirasovým svazkům nepřála. Rozhodli se změnit prostředí, odjeli do Šanghaje a posléze do Chicaga ve Spojených státech amerických. Tam podrobně studoval moderní metody průmyslového zpracování potravin a zároveň začal pracovat na projektu, který vycházel z jeho osobních traumatických zážitků z války, kde zbytečně viděl umírat nekonečné zástupy lidí. Předsevzal si, že podobná tragédie se již nesmí opakovat, a zkoncipoval proto ideu hospodářského a kulturního sjednocení kontinentu. Spojené státy evropské měly zajistit mírovou budoucnost a prosperitu.
Společně s manželkou se roku 1922 rozhodli na čas žít v Karlových Varech, teď již součásti Československé republiky. Weidl provozoval se sourozenci rodinné řeznictví a poprvé představil svůj dvanáctibodový program sjednocené Evropy. Přímo ve svém rodném městě proslovil veřejnou přednášku a nechal program ve značném nákladu vytisknout a distribuovat. Následně se vydal na přednáškové turné do zahraničí. Doba na podobné velké myšlenky ještě neuzrála a mladík čelil výsměchu i útokům nacionalistů. Se svými odvážnými plány narážel na zeď nepochopení, ovšem nenechal se otrávit. Někteří politici, včetně budoucího amerického prezidenta Herberta Hoovera, mu blahopřáli a podporovali v dalším snažení. Zanedlouho ostatně ve Vídni vzniklo Panevropské hnutí, svým zaměřením velmi podobné. Zakladatel, hrabě Richard Mikuláš Coudenhove-Kalergi se ostatně později s Weidlem dohadovali o prvenství programu evropského sjednocení. Není bez zajímavosti, že oba muži měli nápadně mnoho společného. Příslušník rozvětveného aristokratického rodu byl stejně starý, také vyrůstal na západě Čech a jeho matka byla dokonce Japonka. Narodil se totiž v Tokiu, kde jeho otec působil coby vyslanec Rakousko-Uherska.
Weidl se po čase znovu vydal na cesty, aby získal další pracovní zkušenosti a šířil panevropskou myšlenku. Dostal se do severní Číny, na Kamčatku a konečně zpět do Japonska, které se mu tentokrát stalo domovem natrvalo. Psal se rok 1925. V přímořském městečku Hakodate na ostrově Hokkaido pracoval pro společnost Sale and Fraser Company vyrábějící konzervy a obaly v potravinářství. Zároveň otevřel krámek, kde sám připravoval klobásy, párky a šunku. Začátky byly těžké, protože Japonská gastronomie tento druh masných výrobků neznala, neměla technologie na výrobu a konzervaci, a proto je zákazníci příliš nekupovali. Když se zde usadil, změnil si příjmení na Raymon. A to z prostého důvodu. Weidl místní neuměli vyslovit.
Celý Hokkaido se od poloviny 20. let rozvíjel. Vláda sem posílala nové osadníky, aby chovali dobytek k produkci mléka, másla a sýra. Mnoho lidí přišlo z Honšú z regionu Kantó, který byl v září 1923 zdevastován zemětřesením, patrně nejničivějším v celém 20. století. Zanechalo po sobě 140 000 mrtvých. Weidl-Raymon opět dal průchod svému vizionářství a navrhl důmyslný plán potravinové soběstačnosti Hokkaida do několika let. Úřady ovšem neodhadly jeho potenciál a exotického Evropana odmítli. Ani další neúspěch mu neubral energii. V Hakodate krůček po krůčku budoval svou firmu a věřil v lepší zítřky. V roce 1928 v přístavu zakotvil německý lehký křižník Emden II. Hladová posádka vykoupila celý obchod a kapitán pověřil houževnatého podnikatele, aby mu obstaral zbytek potravin na další plavbu. Díky této zakázce z říše snů Weidl-Raymon ušetřil dost peněz, aby se mohl vypravit na promo turné po hotelích, trzích a restauracích po celém Japonsku, včetně vyhlášeného grandhotelu Imperial v Tokiu. Postupoval trpělivě a systematicky, a jeho masné výrobky se ocitaly na stolech stále více domácností.
![Raymonova továrna v Hakodate[62] (kopie).jpeg](/images/Raymonova-tovarna-v-Hakodate-62-kopie-.jpeg)
Raymonova továrna v Hakodate. FOTO: Z archivu M. Nekoly
Manželeé Raymonovi a Carl Raymon s "evropskou vlajkou". Obě fotografie z archivu M. Nekoly
Firemní reklama Raymonova podniku. FOTO: Z archivu M. Nekoly
V roce 1930 vybudoval v Hakodate masokombinát a o dva roky později v nedaleké vesnici Ono (dnes Hokuto) velkou továrnu, skutečný klenot firmy. Otevřel tam dokonce podnikovou zoologickou zahradu, v níž choval medvědy či opice. Weidl-Raymon učil farmáře ze širokého okolí, jak chovat hospodářská zvířata pro maso, načež jej oslovila Kuantungská armáda (elitní útvar císařských ozbrojených sil, který působil v okupovaném Mandžusku na severu Číny), aby vypracoval koncepci chovu skotu a vepřového pro potřeby stravování vojáků. Vnímal, že jako cizinec i po letech pobytu budí podezření, proto souhlasil v domnění, že získá důvěru vyšších míst. Odjel do Mandžuska a postupně otevřel deset chovných stanic. Ani to nepomohlo. V roce 1938 vláda provincie rozhodla udělit monopol na zpracování masa Asociaci prodeje mléčných výrobků, známé pod názvem Rakuren, a nevybíravě přinutila Weidl-Raymona prodat továrnu za zlomek ceny. Navíc dostal zákaz provozovat obchod a vyrábět klobásy a šunku kdekoliv jinde. Měl sotva tříletou dcerku Francescu, nechtěl rodině způsobovat problémy, proto přijal všechna příkoří, koupil si malý domek a nijak na sebe neupozorňoval. Propukla ovšem druhá světová válka a nevyhnul se pronásledování tajnou policií, která jej považovala za špiona. Nikdy na novou vlast nezanevřel, přežil válečné útrapy a jako hluboce věřící člověk doufal, že se situace opět zlepší. Na znovuotevření firmy si musel počkat až do roku 1948. Usmálo se na něj pak štěstí, když jeho klobásám přišel na chuť zámožný podnikatel Jošinori Tajša, zakladatel potravinového konglomerátu Nippon Ham. Přesvědčil Weidl-Raymona, aby zasvětil do tajů výroby a přípravy kořenící směsi jeho zaměstnance, a výroba se tak mohla rozšířit po celém Japonsku, nikoliv jen lokálně.
Nenápadný muž s typickou řeznickou zástěrou ani po dvou desetiletích strávených na Dálném východě nezapomněl na Evropu. Rekonstrukce kontinentu, zničeného dalším hrůzným konfliktem, přímo vybízela k návratu k myšlenkám mírové integrace. Weidl-Raymon oprášil své staré koncepce v několika článcích a studiích a v roce 1952 dokonce Radě Evropy ve Štrasburku osobně představil vlajku se zlatou hvězdou na modrém podkladu, představující budoucí evropskou jednotu a solidaritu. Pokud vám to zní povědomě, máte pravdu. Tento návrh inspiroval otce zakladatele Evropského společenství. Jednu hvězdu rozšířili na dvanáct a od roku 1986 se jedná o oficiálně uznávaný symbol. Karlovarský Evropan se dočkal zadostiučinění. Zemřel 1. prosince 1987 ve třiadevadesáti letech. Až do devadesáti přitom denně pracoval. Ještě za života obdržel Carl Weidl-Raymon několik evropských i japonských vyznamenání za svůj přínos gastronomii, filantropickou činnost a šíření míru. V roce 2008 se na pultech knihkupectví objevila i jeho rozsáhlá biografie pod titulem „Misionář žaludku“.
Masokombinát v Hakodate funguje dodnes a výroba se řídí podle jeho dávných postupů. Od míchání kořenící směsi, plnění do střívek, obalování provázkem, až po uzení. Na místě původního obchodu najdete restauraci s muzeem. Zástupy Japonců si tu pochutnávají na párečcích a plátcích šťavnaté šunky, byť si je, pro nás netradičně, z talíře přikládají k ústům dřevěnými hůlkami. U výdejního okénka jde na dračku specialita s názvem „Raymon dog“, jinými slovy starý známý párek v rohlíku.
