Na portále Novinky.cz jsem četl článek o bilancování svého života mužů při dovršení šedesáti let. Myslím si, že autor víc než trochu přehání. Neznám ve svém okolí, ani na cestách, či v zahraničí, aby v tomto věku někdo již bilancoval a litoval toho, na co podle sebe nedosáhl.
Údajně v tomto věku muži mění své názory na život. Přemýšlí nad tím, že na místo dávání cílů prý začínají bilancovat. Litují, že dávali přednost práci před rodinou. Málo mluvili o svých emocích. Měli strach z kontaktu se svými dobrými přáteli. Báli se selhání. Žili svůj život tak, jak to druzí od nich očekávali, nikoliv jak sami chtěli. Souhlasím, někdy lidé na sklonku života bilancují, ale v šedesáti? Mají přece před sebou průměrně ještě dvacet let života. V tomto věku jsou muži ještě plní síly a jsou výkonní, nejen v posteli. Někdy zakládají nové rodiny a plodí děti. To, ale nedoporučuji, mohli by jim také poté říci: „Tatínku, co jsme ti udělaly“. Děti mají dělat mladí. Jednak si potomci přejí mladé rodiče a také mají větší trpělivost při výchově. Nač litovat? To co bylo, se přece nedá vrátit, ale pořád je dost času se věnovat tomu, co bude. Místo lkaní zatnout síly a konečně dělat, co chci já, splnit si své sny a napravit své chyby a selhání. Urovnat vztahy a věnovat se více své ženě. Mají k tomu podmínky. Rodinu zajistili a děti vychovali, takže je čas na sebe. Pořád je spousty času.
Sedmdesát mám pryč a osmdesátka na mě již mává, přesto si myslím, že to nejlepší teprve přijde. Ano dávám si plány, abych se měl na co těšit a potom byl spokojen. Bilancuji jen proto, abych se mohl zlepšovat, dávat si reálné cíle. Na co mám a naopak na co již nemám. Posledních dvacet let jsem chtěl ještě absolvovat nejtěžší trasu celých Karpat, Orlí stezku na polské straně Tater, kde zahynulo již přes 200 lidí. Vím, že na šplhání komínem pomocí technických pomůcek a balancování nad propastmi již nemám. Zato výstup po řetězech na Rysy z polské strany od Pěti ples bych podle mě ještě mohl tak 2 až 3 roky zvládnout. Píši to jako příklad užitečného bilancování. Nebudu machrovat, když už na něco nestačím. Klidně se přiznám. Brečet nad tím, že se mi něco nepovedlo? Na to nemám čas ani náladu.
