Myslím si o sobě, že nejsem moc kreativní. Jsem spíš přes city, a tím pádem přes prožitky. V tomhle ohledu je můj život nesmírně bohatý. Dovedou mě potěšit různé "prkotiny", nad kterými většina lidí mávne rukou.
Mám ráda slunné dny, ale v žádném případě mi nevadí, když se ráno probudím a nebe je přikryté vodou nasáklou šedivou dekou, ze které leje a leje.
Už vás někdy napadlo vyjít si v takovém počasí do lesa na procházku? Pokud sedím doma a koukám oknem, také si řeknu: "Psa by člověk nevyhnal." A pak vyrazím, protože vím, jaká krása mě tam čeká.
Les dychtivě přijímá každou kapičku, ty se slévají do malých pramínků, které si hledají cestičky k potokům a řekám a bublají tak, až je mi líto, že jejich "řeči" nerozumím. Nebo možná ano! Vždyť cítím tu dychtivost skápnout z listu do mechu a pospíchat dál viditelnými i neviditelnými cestičkami vody. Jak moc živá mi v těchto chvílích voda připadá! Jak se podobá člověku, který je také stále v pohybu a stále se mění. Nádhera!
A vysvitne slunce nad pěšinkami a celým lesem pospíchá voda opačným směrem, aby se spojila v oblacích. A já skrze vodu v sobě cítím propojení, jednotu.
Všichni jsme skoro "samá voda", a přesto máme problém vzájemně se chápat a společně dělat vše pro to, aby v nás a kolem nás byla voda stále čistá.
Bubly bubly, šplouchy šplouch...
