Ti dva kamarádi jakoby vypadli z devatenáctého století. Určitě by chodili na koncerty vážné hudby, navštěvovali operní představení a žili hudbou Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Kupodivu to nebyli praktičtí muzikanti, ale jakousi divnou hříčkou osudu je vážná hudba zcela pohltila. Je to v dnešní době tak absurdní, jako návštěva koncertního mistra Uhlíře na fotbale v televizní písničce Karla Šípa.
Dnešní mladí lidé si raději mažou hubu na hokejovém utkání, nebo poskakují na fotbalovém stadionu. V koncertních síních lze spatřit veskrze tváře usedlé, zasmušilé a prožívající duchovní pnutí.
Fanouš Houska, jeden z té dvojice, propašoval jednou jako venkovní výpravčí stanice Dobrotín do služby barevný televizor! Ve službě pak sledoval televizní inscenaci opery Libuše, při zahájení sezony nově otevřeného Národního divadla. To, že tato nuda uspávala přítomné v sále a jeho zanechala u vytržení při zanedbávání služebních povinností o něčem svědčí. Lojzík Hrabák, druhý milovník vážné hudby, byl zase nepříjemný spolupracovníkům, protože si neustále měnil směny. Zejména se vyhýbal sobotním a nedělním šichtám, i když přicházel o příplatky. Směny měnil kvůli návštěvám oper a koncertů vážné hudby. Svoji úchylku zakrýval milostnými avantýrami, aby nevypadal jako blbec. Ve společnosti pak dával k lepšímu detaily milostných setkání, které čerpal z prohlídek pornofilmů.
A život šel dál. Fanouš a Lojzík si zakoupili stejné obleky. Chodili jako dvojčata. Kamarádům to bylo divné. Hoši museli slýchat četné poznámky. Fanouš to jednou rozhrábnul. Pravil: "Lojzo až zase půjdeme spolu na koncert, chyť se mě za ruku ať ti volové vědí na čem jsou!“
Najednou ale Lojzík začal lajdačit. Několikrát odmítnul návštěvu velice atraktivního koncertního vystoupení. Mnohdy se i nedostavil a Fanouš pak musel drahou vstupenku vrátit do pokladny, nebo vhodit venku do popelnice. Kamarád dostal vynadáno a hoši spolu delší dobu nemluvili. Usmířila je společná účast na Pražském jaru. Smetanova Má vlast je naplnila uspokojením a dlouho trvajícím nevšedním zážitkem.
Kolize ale na sebe nedala dlouho čekat. Jednoho dne volá Fanouš Lojzíkovi: "Lojzo bomba! Mám dva lístky do třetí řady přímo uprostřed. Hraje Vídeňská filharmonie, diriguje Herbert Von Karajan, půjdeš?“
"A kdy to je?“ reaguje oslovený.
"Ve středu!“
A odpověď zní: "Tak to nepůjde, hraje Pazderník!“
Po nějakém čase opět telefonát. Fanouš informuje, že má dva lístky do sedmé řady, opět uprostřed a pozor! Hraje Bostonská filharmonie, diriguje sám Leopold Stokowski!
"Tak to opět nepůjde, hraje Pazderník!“ informuje Lojzík.
A to už Fanouš nevydržel. Zařval do telefonu: "Kdo je to ten Pazderník, že kvůli němu odmítáš takové zážitky?“
A kamarádova odpověď jej zcela uzemnila.
Ten pravil: "Víš Pazderník je muzikant. No a když hraje, já mu chodím za manželkou!“
