Jako každá vesnice má i Podboří své letité části. Jsou to Kotáry, Chaloupky, Padělíčka, Žleby, Kopeček. Žádný volený obecní orgán se ale dosud nerozhoupal k pojmenování ulic. Takže pošťák musí být osoba znalá, někdy i s detektivními sklony.
Na území známém jako Kopeček stával od roku 1905 obchod. Později to byl Koloniál u Hodné paní. Protektorát Čechy a Morava přivedl majitelce Štěpánce Rendlové konkurenci. Když totiž Němci vysídlili několik vesnic na Vyškovsku pro střelnici wehrmachtu, přistěhoval se do Podboří obchodník Binder. Postavil si dům naproti koloniálu a začal podnikat ve velkém. Za chvíli stál na druhé straně silnice ,,štokáč“. Malý Fanoušek poprvé pochopil, co je to konkurence. Maminka Štefinka byla natolik hodná, že dávala usmrkaným dětem místní chudiny na dluh. Dravé konkurenci odnaproti nemohla čelit. Potvrdil se známý slogan, že velké srdce do kšeftu nepatří. Dopadlo to tak, jak to dopadnout mělo. Koloniál pod tíhou konkurence upadal a ocitnul se před zhroucením.
Najednou přišla záchrana Deus es machina. Vítězný únor! Fanoušek pak ještě dlouho nechápal ,,prasečí radost“ otce Vincence nad faktem, že komunisté zlikvidovali oba živnostníky. Upadajícímu koloniálu dali pokoj. Stala se z něj JEDNOTA, obchod smíšeným zbožím. Štefinka se stala vedoucí prodejny. Bindrům odnaproti velký obchod zabavili a udělali z něj prodejnu textilu, zvanou TEP. Vedoucí se tam stala kovaná soudružka a obchodník Binder skončil jako cestář. A tak se přihodilo to, že Rendlovi na Vítězném únoru vlastně vydělali!
Slovo konkurence se pak na dlouhá léta ze slovníku vytratilo. Plánované hospodářství, akumulace, pravidelný příjem. Najednou přišel Vítězný listopad!
Štefinčin vnuk Bohouš Chleborád začal po Sametové revoluci podnikat. Pořídil si dodávku. Nakoupil za hotové ve velkoskladech potraviny a s rabatem je rozvážel po různých soukromnících. Jeho strýc, Fanouš Rendl jezdil někdy s ním. Božin nakoupil cukr v Hrušovanech u Brna za čtyřicet tisíc. Nekoupil přímo v cukrovaru, ale v meziskladu jiného podnikatele. Ten už měl peníze jen za svoji skvělou myšlenku. Později se nezaujatý pozorovatel dověděl, že majitel meziskladu byl vlastně žabař. Našli se lidé daleko moudřejší, kteří prodávali zboží podobným způsobem, i bez meziskladu!
Malý podnikatel jezdil třeba také pro rýži do Luhačovic. Nemotorista Fanouš pochopil, že nadměrné cestování kšeftu nepřidá. Také se kolikrát stalo, že se dodavatel opozdil. Majitel obchodu jej pak důrazně upozornil: ,,Tak takhle by to pane Chleboráde nešlo. Buďto budete plnit podmínky smlouvy, nebo nazdar!“
Jednoho dne nakoupil Bohouš opět cukr v meziskladu za čtyřicet tisíc. Fanouš byl u toho. Vyjeli na trasu. V městečku Koryčany se to stalo. Hoši se svým pick-upem zastavili na náměstí a co vidí. Na okraji náměstí stojí Avia. Má odkrytou bočnici. Pod celtou stojí decimálka a dva obchodníci prodávají cukr ve velkém. Kolem celého náměstí postávají lidé s vozíky a kupují celé pytle cukru se slevou! Stačí sleva pár korun na kile a ,,podnikatel“ se může jít klouzat!
Frantík Rendlů na to hledí s otevřenými ústy. Tak to je tedy ta konkurence!
Podnikatel Božin je bledý a cukají mu koutky úst. A tu mírumilovný a hodný člověk Fanouš pronese všeobjímající větu: ,,Božine, to by chtělo sprej na zastříkání poznávací značky, punčochu na hubu a samopal Kalašnikov!“
A dobrák Fanouš Rendl vidí akční scénu, hodnou televize Nova. Stojí před modrou Avií a tiskne spoušť samopalu tak dlouho, dokud nerozstřílí decimálku a chlapy kolem ní!
Po čase má Fanouš opět volno. Navštíví podnikatele Bohouše.
,,Tak kam dnes pojedeme?“
A odpověď strýčka zcela uzemnila:
,,Víš Franc, já ani v podstatě nevím kam pojedu. Jezdím teď u jednoho podnikatele a trasu se dovím až časem z mobilu!“
