Já s bratrem jsme se k tetě těšívali už od jara. Teta byla velmi vzdělaná žena, studovala historii a po večerech nám vždy vyprávěla o královských a císařských rodinách, žijících v českých zemích, Francii či Anglii. Byly to pro nás pohádkové příběhy a já jsem se vždy v průběhu vyprávění ocitala na hradech a zámcích a představovala jsem si, že jsem princezna.
Teta děti neměla. Až před její smrtí jsme se od mámy dozvěděli, že jejich dítě zemřelo při těžkém porodu, po kterém již teta otěhotnět nemohla. Přes tuto tragédii žila svorně po boku svého muže 51 let a k nám dětem se chovala moc hezky. Jezdívali jsme k tetě každé prázdniny a právě na jedněch prázdninách v Říčanech jsem se doslova bláznivě zamilovala. Bylo to na plovárně, kam jsme s tetou a bratrem chodili za každého hezkého počasí. Bylo mi čtrnáct a jemu, Vladimírovi, sedmnáct a půl. Chodil na plovárnu s kamarády, a téměř pořád hráli ve vodě vodní pólo. Tedy, byla to jakási vybíjená ve vodě, u které se chlapci náramně bavili.
Když jsem jednou plavala v blízkosti „jejich“ území, najednou mě trefil jejich míč do hlavy. Bylo to nepříjemné, míč mě zasáhl do ucha, které mi na delší dobu zalehlo. Na tváři jsem měla otisk míče až do druhého dne. Vladimír, v tu chvíli jsem ještě neznala jeho jméno, ke mně připlaval a pomohl mi na břeh. Představil se mi a dlouho se omlouval a ačkoliv jej kamarádi přemlouvali, aby šel zase hrát, odmítl.
Pak jsme si možná hodinu povídali a on se pořád vyptával, zda mě ucho nebolí, zda by mě neměl doprovodit k doktorovi, zda něco nepotřebuji. Bolelo mě to, ale nedala jsem to na sobě znát. Chtěla jsem být stále vedle něj. Když už jsem musela jít domů, protože nás teta čekala s večeří, rozloučili jsme se. Dodnes si pamatuji, jak mi položil ruku na rameno a ještě jednou se omlouval. Tu ruku jsem tam cítila snad ještě několik měsíců…
Na druhý den jsme se zase sešli a pak jsme se vídali denně až do konce mého pobytu u tety. Nic se mezi námi nestalo, nedali jsme si ani jeden polibek, nenaléhal, a já bych mu tehdy jistě tu pusu dovolila…
Vyměnili jsme si adresy se slibem, že si budeme psát. A že za mnou Vladimír přijede na Moravu. Napsala jsem mu hned první den, co jsem dorazila domů. Čekala jsem na odpověď týden, dva a nic. Poslala jsem další dopis, ale odpověď nepřišla žádná. Už jsme se nikdy neviděli, už neproběhl žádný kontakt. Myslela jsem na to setkání dlouhá léta. Zajímavé bylo, že jsem se na něj nikdy nezlobila, dodnes si myslím, že se mu muselo něco stát, že by mě nezradil.
Byla to má první a brzy ztracená láska. Rozhodně ale na ty prázdniny nikdy nezapomenu.
