U nás stál chudobinec na konci dědiny a byla to poměrně ošuntělá, ale zděná budova velikosti dnešní čtyřbytovky, do které se však muselo vejít až osm bytů. Postavila ji obec pro lidi, kteří neměli kam hlavu složit a měli v obci domovské právo. Byly to rodiny někdy až desetičlenné a živily se příležitostnou prací, příspěvkem od obce a různými milodary. Děti chodily řádně do školy, ovšem skoro vždy bez svačiny, a tak jsme se s nimi dělili o tu svoji.
Topení pocházelo skoro výhradně z lesa, odkud ženy nosily posbírané větve v nůších na zádech a chlapi občas uřízli nějakou tu soušku a za to hajnému pomohli se sázením stromků. Ze soušek na dvorku chudobince během léta vyrůstaly hraně dřeva, zásoba na zimu. Byly tam rovněž chlívky, kde mečely kozy a vyjímečně chrochtalo prase, našla se i králíkárna a ohrádka s kachnami. Pokud mě paměť neplete, Hanička a Julča chodily pást husy a měly sebou pod paží pokaždé nějakou učebnici nebo knížku. Stačily se naučit, přečíst pěknou pohádku a ještě srpem nasekat otýpku kopřiv na krmení kačen.
Myslím, že děti z chudobince nebyly vůbec ustrkované od ostatních, spíše naopak. Stalo se, že v zimě přišel do školy Lojzek Pernický s nohama omotanýma pytlovinou a motouzem. Pan učitel mu půjčil svoji židli a posadil jej u kamen, aby mu nohy oschly. O přestávce si zavolal Josku Zvonka, jehož otec byl místní švec a objednal Lojzkovi botky. Zaplatil ze své kapsy. Měli jsme ho vždycky rádi, od té doby však jsme na něj nedali dopustit.
Chudobinec byla líheň fotbalistů a nebylo se čemu divit. Vždycky tam bylo pohromadě pět, šest ogarů mezi osmi až dvanácti lety. Střídali se v pasení koz kolem potůčku u lesa, kde byla pěkná rovinka o velikosti tak třetiny fotbalového hřiště. Přeborník v pasení byl Jaroš Orsáků, kterého kozy, nevím dodnes proč, poslouchaly na slovo. A on také byl organizátorem pozdějších turnajů, na které chodili i ogaři z okolních dědin. Na branky padlo několik rovných olší, uřezaných u potůčku (a zaplacených výpraskem od zainteresovaných otců, plochu vypásly kozy /bobky nebyly nijak na překážku) a lajny byly vysypané bělavým pískem. A to bylo podhoubí pro pozdější fotbalový klub čtvrté třídy, ve kterém jsem si zahrál i já.
Fotbalová tradice kupodivu v této dědině zůstala. Korunu tomu dal pan Bursas Charalambos, který v současnosti v této dědině žije a je držitelem mnoha světových rekordů v žonglování s míčem.
Doma jsem už přes padesát let nebyl, jen občas projíždím a navštěvuji hřbitov. Trochu se stydím. Chudobinec jistě vzal za své, to hned po válce, zůstala však vzpomínka i na něj. Jestli z něj vane kouzlo časů minulých, posuďte sami.
