Touha po svobodě a dál bojovat proti nepříteli byla hlavním motorem útěku, ke kterému se před 70 lety, v noci z 24. na 25. března 1944, odhodlali spojenečtí letci z německého zajateckého tábora ležícího u polského městečka Žagaň. Při Velkém útěku, jak událost vstoupila do dějin, se uprchnout podařilo 76 vojákům včetně tří Čechů. Až na tři z nich byli ale všichni dopadeni a na přímý rozkaz nacistického vůdce Adolfa Hitlera bylo 50 uprchlíků popraveno. Hrdinský čin letců se stal námětem pro slavný film Velký útěk se Stevem McQueenem v hlavní roli.
Městečko Žagaň (česky někdy psáno jako Zaháň, německy Sagan) leží v jihozápadním Polsku asi 70 kilometrů od polsko-českých hranic. Nacistický zajatecký tábor známý jako Stalag Luft 3 byl vybudován v roce 1942 na ploše 240 tisíc metrů čtverečních. Kapacita byla vypočítána na deset tisíc zajatců, z nichž většinu tvořili američtí letci (7500), asi 2500 byli Britové a zbytek vojáci z dalších zemí.
Počátkem roku 1943 zajatci zřídili tajný výbor pro útěky, do jehož čela se postavil jihoafrický pilot Roger Bushell. Členem výboru byl i český pilot Arnošt Valenta, který měl na starost uplácení strážných nebo například získávání předloh úředních dokumentů a propustek. Výbor poté rozhodl o vybudování tří tunelů pojmenovaných jako Dick, Tom a Harry. Na náročný úkol bylo vyčleněno 600 mužů, kteří se museli kromě samotné stavby vypořádat s řadou dalších úkolů, jako bylo shánění a výroba falešných dokladů a náhradního oblečení pro uprchlíky.
Náročná výstavba trvala necelý rok a v lednu 1944 byl nakonec dokončen pouze tunel Harry. Toma objevili Němci, práce na Dickovi ukončili samotní vězni. O jedinečnosti akce svědčí výsledky pozdější inventury v táboře, která odhalila, že na vyhloubení, vyztužení a osvětlení tunelů zajatci použili například 90 postelí, 52 stolů, přes 30 židlí, asi 2000 lžic, nožů a vidliček, asi 250 hrnků nebo 1700 přikrývek. V důlních šachtách si vybudovali primitivní ventilaci a dráhu z dřevěných kolejnic, po které se přepravovali vojáci i písek. Vykopaného materiálu se zbavovali důmyslným mechanismem přišitým na nohavicích, který při vycházkách sypal zeminu ven.
Útěk byl prozrazen
Po dokončení tunelu, který byl dlouhý 111 metrů, vedl v hloubce asi deset metrů a široký i vysoký byl něco málo přes půl metru, se čekalo na tmavou noc. Výbor pro útěky předem vybral podle zásluh na 200 vyvolených, včetně Valenty a dalších českých pilotů Bedřicha Dvořáka a Iva Tondera. Kvůli možnému prozrazení se s prokopáním výlezu počkalo až na den útěku. Poté, co se na cestu ke svobodě vydal ve večerních hodinách 24. března první zajatec, nastal šok. Tunel, který měl končit v lese, vyústil v otevřeném terénu. Akce byla druhý den ráno prozrazena a první fáze útěku se zdařila jen 80 zajatcům, poslední čtyři chytili strážci hned u východu.
Po celém Německu a okupovaném území se poté rozeběhla obří pátrací akce. Po několika týdnech pronásledování zůstali na svobodě pouze tři uprchlíci, dva Norové a jeden Nizozemec, kterým se podařilo dostat do Švédska či do Španělska. Ostatních 73 mužů bylo zadrženo a 50 vybraných letců, včetně Bushella, bylo na přímý Hitlerův rozkaz Gestapem zavražděno. Téměř polovinu popravených tvořili Britové.
Mezi zastřelenými byl i Arnošt Valenta. Dvořáka s Tonderem nacisté zavřeli do pevnosti Colditz, kde je na konci války osvobodili američtí vojáci. Zajetí pro československého pilota jinak ve většině případů znamenalo téměř jistou smrt, protože Němci žádné Československo, které by s nimi bylo ve válečném stavu, neuznávali, a tudíž i s jeho občanem nenakládali jako s válečným zajatcem, nýbrž jako s vlastizrádcem.
Zastřelení válečných zajatců tehdy vzbudilo ve světě vlnu rozhořčení a po válce soudy vynesly kolem 20 rozsudků smrti nad těmi, kdo se podíleli na brutálním potlačení útěku.
