Zajímal se o literaturu, byl lékařem i politikem. Francouz Joseph Ignace Guillotin ale vešel do dějin hlavně jako propagátor po něm pojmenovaného popravčího zařízení, které mělo všem zajistit rychlou a pokud možno "nejméně ukrutnou" smrt. Pořekadlo, že kdo čím zachází, tím také schází, se v případě Guillotina nevyplnilo. Zemřel jako velmi vážený občan a odpůrce trestu smrti před 200 lety: 26. března 1814 v Paříži.
Není úplnou pravdou, že Guillotin byl vynálezcem popravčího nástroje. Zařízení na podobném principu existovalo již dříve – v Anglii mu říkali Halifaxova šibenice, ve Skotsku zase Panna. V době Velké francouzské revoluce ale Guillotin jeho zavedení propagoval. Důvody byly politické, humanistické i praktické. Gilotina měla nahradit drastičtější způsoby popravy. Právo na smrt stětím měl v té době pouze aristokrat. Plebejce čekalo oběšení, lámání v kole či roztrhání koňmi.
Jenže katův meč měl omezené možnosti. Popravčí, obvykle posílen kořalkou nebo vínem, se vždycky netrefil, což přinášelo trestancům nezměrné utrpení. Joseph Ignace Guillotin se rozhodl tento stav změnit sestrojením důmyslného popravčího nástroje. Smrt měla být okamžitá a bezbolestná.
Šedesátikilová sekera
Zařízení s šedesátikilovou sekerou se šikmým ostřím, upevněnou do svislých vodicích drážek ve stojanu, doladil po technické stránce ještě jeho "duchovní otec", chirurg Antoine Louise, který i vytvaroval plochu pro šíji a tělo odsouzeného. Smrtícímu nástroji, přezdívanému Madam gilotina, se zpočátku říkalo také podle jeho tvůrce "Louisette" (Lízinka), název gilotina se ujal až později. Prototyp podle plánů pak vytvořil německý mechanik Tobias Schmidt.
Prvním popraveným gilotinou se v roce 1792 stal lupič a vrah jménem Jacques Pelletier. Přihlížející dav jen žasnul nad rychlostí a funkčností nového zařízení. „Gilotina padá jako blesk, hlava okamžitě odlétne do koše – a člověk nežije,“ pochvaloval si způsob exekuce sám Guillotin, který se osobně zasloužil o prosazení zákona (1791), který legalizoval tento "demokratický" způsob popravy.
Vláda teroru, jak se někdy nazývá období francouzské historie v letech 1793 až 1794, vedla až k takové inflaci poprav gilotinou, že zpočátku "atraktivní" podívaná lidem časem zevšedněla. "Národní břitva" setnula za pouhý rok bez rozdílu pomazané hlavy krále Ludvíka XVI., Marie Antoinetty (oba 1793), občana Maximiliena Robespierra (1794) a dalších odhadem až čtyřicet tisíc osob. Guillotin byl z tohoto vývoje natolik šokován, že se od hromadného použití svého vynálezu distancoval.
Odmítám trest smrti
Rodák z francouzského Saintes (28. května 1738) působil jako profesor literatury, než se rozhodl ještě vystudovat medicínu. V roce 1789 se stal zástupcem Paříže v ústavodárném shromáždění: tento sněm vznikl na počátku revoluce a měl za úkol vytvoření ústavy. Díky tomu mohl Guillotin propagovat stínací stroj také v pozdějším parlamentu. Sám byl však paradoxně proti trestu smrti, doufal ale, že humánnější metoda výkonu je prvním krokem k jeho zrušení.
V pozdějších letech se Guillotin zcela stáhl z politického života a věnoval se pro něj užitečnějším věcem – zejména propagaci očkování proti černým neštovicím. Překvapivě zemřel ve věku 75 let na otravu krve.
Gilotinou se popravovalo například v Belgii, Švédsku, Řecku, za druhé světové války ji používali také němečtí nacisté. Konkrétně ve Francii sťala posledního člověka v roce 1977 (veřejně pak naposledy v roce 1939), trest smrti tam byl zrušen v roce 1981.
