Vzpomínám si na jednu příhodu s tchýní. Měla svátek, a tak jsem jí poslala černobílou uměleckou pohlednici. Na pohlednici byl portrét ženy s velmi vrásčitým obličejem. Tato žena svírala svými rty ověnčenými vráskami u jednoho koutku sedmikrásku. Z očí této ženy šlehaly plamínky radosti, nejen ze života, ale i ze sebe, radosti ze své tváře, byť tolik vrásčité. Mne ta její vrásčitá krása tolik nadchla!
Pohlednici jsem koupila do zásoby v několika kusech, abych pokaždé, když budu chtít nějakou ženu povzbudit a dodat jí sebevědomí, mohla jí pohlednici poslat a tím přesvědčit, že každá její vráska je zasloužená, má svůj vlastní život a je o jejím JÁ.
Tchýně však nic z toho nepochopila. Urazila se. Nazlobila. Že jí tím říkám, že je stařena.
Moje poučení:
Ačkoliv tchýně zdaleka nebyla tak vrásčitá a stará jako žena na pohlednici, ve svém nitru stará byla a chtěla se tak vidět. Týrala samu sebe. Pohlednice potěší jen takovou ženu, která bude chtít sebe vnímat a vidět krásnou.
Jsem moc ráda, že je tady projekt, který napomůže ženám chtít vidět se lépe a mít se rády i s vráskami a kilečky, projekt, prostřednictvím kterého seberou odvahu objevit sebe a ze sebe se radovat. Výsledkem bude jejich úsměv, pomocí něhož budou moci rozdávat lásku tak, jak k tomu byly předurčeny.
