Ještě když byl železniční důchodce Bohouš Baborák v činné službě, poznal zajímavou osobnost. Zástupce náčelníků stanic Josef Pavelka byl chodící encyklopedií. Jakožto mobilní náhradník střídal porůznu dovolené a jiné potřebné docházkové mezery. V každé stanici měl nějaký kutloch a spoustu volného času. Moravský Slovák z Kunovic byl člověk spořivý, až lakotný. Moc toho k životu nepotřeboval. Po večerech nenavštěvoval hospody, potraviny si nosil v tašce a pil vodu z vodovodu. Sedával doma nad encyklopediemi a učil se anglicky!
Šlo to tak daleko, že při kontrole výměn často zabrousil za obvod stanice. Prostě šel a šel, mumlal si slovíčka a zjistil, že je už na širé trati! Bylo to, jako když Hujer ve filmu Marečku, podejte mi pero, procházel s novinami dvakrát vrátnicí. Bohouš Baborák ke své hrůze zjistil, že už se takové roztržitosti začínají objevovat i u něj. Přitom Pavelka byl tehdy o patnáct roků mladší.
Důchodce si zajistil přivýdělek na vrátnici v okrajové části Brna. Nejprve se ve výplatní dny obtěžoval sám vedoucí a vlastním vozem rozvážel obálky s hotovostí. Agentura posílala část přímo na účet a zbytek byl předáván v obálkách. Později bylo nutno si pro obálky dojíždět osobně do sídla společnosti. Kamenem úrazu byla značná vzdálenost a doprava trolejbusy. Vždy musel příjemce peněz obě cesty absolvovat na stojáka, neboť trolejbus býval natřískán k prasknutí. Toho dne, už na zpáteční cestě, očekával zamyšlený cestující příjezd trolejbusu s předtuchou nepohodlného cestování. Světe – div se! Přijelo zcela prázdné vozidlo! Natěšený pasažér usedl na první sedadlo a zcela vyveden z míry očekával pohodlné cestování. Po několika metrech zpozorněl. Uslyšel motor! Nebyl to zvláštní druh trolejbusu, seděl v linkovém autobuse, který jej zavezl na jinou odlehlou část Moravského velkoměsta!
Toho dne doprovázel cestujícího prudký déšť už ve vlaku. Zákon schválnosti učinil z pracujícího důchodce oběť meteorologických změn. Zcela pravidelně nosil v tašce skládací deštník zbytečně. Nepršelo! Jakmile ale deštník nechal doma, těžce na to doplatil. Toho dne byl příval vody zvláště silný.
"Nemohu riskovat promočení, čeká přede mnou dvanáctihodinová noční směna. Nedá se nic dělat, proběhnu zakrytým prostorem do obchodního domu. Musím mít nový deštník. Ten starý je mi doma v obýváku k ničemu!“ Tohle rozhodnutí přivedlo služebníka do patřičných prostor. Bloudil pak kolem vystavených exponátů a nakonec v něm zvítězil pud všech malých lidiček. Zakoupil deštník ze všech nejlevnější!
Z budovy nádraží je to k tramvajové zastávce co by kamenem dohodil. Proudy vody padající z nebe dosáhly už intenzity vodopádu. Odvážlivci prchají k tramvajové zastávce s rozevřenými deštníky a velkým tempem. Novým deštníkem opatřený důchodce jej rozevírá a málem padá do vývrtky. Cena byla příliš nízká. Nad jeho hlavou se klene malý dětský deštník se slůnětem!
Za prudkého deště přijíždí tramvaj. Honem dovnitř. Novému cestujícímu na čas uniklo, že na ,,jeho“ lince číslo jedna jezdívají dva vozy. On sedí ve voze jediném a po několika desítkách metrů zaznamenal odbočení vpravo. Jeho ,,jednička“ jezdí přece rovně. Jakmile spatřil, že jeho vůz má číslo čtyři, zazmatkoval. Ještě že do nástupu na noční směnu zbývají skoro dvě hodiny. Honem ven!
Z tramvaje číslo čtyři, na úplně jiné ulici vystoupil za prudkého deště velký chlap s malým deštníkem se slůnětem. Budí zaslouženou pozornost.
"Tati, kde se tady bereš!“
Dcerka Veronika s malou vnučkou navštívily právě švagrovou. Ta bydlí několik metrů odtud. Pohříchu dcera ví, že děda má noční směnu. Ve vlaku odjížděli spolu. Protože dcera má povědomí o dědkově minulosti playboye, pronese: "Ty tady máš někde ženskou!“
A Bohouš Baborák se neutrálně a záhadně usmívá. Nemůže přece připustit, že je už tak blbý a dokázal si při cestě do služby opatřit dětský deštník a splést číslo tramvaje!
