Olinka: babča i dáma

Tu paní jsem poprvé potkala opravdu už hodně dávno. Vlastně nás seznámily kočky. Ona byla tehdy velmi známá a zasloužilá osobnost v oblasti kočičího chovatelství a my jsme se sestrou vystavovaly jednoho vykastrovaného kocourka.
Ale nechci vyprávět o kočkách, chci psát o Olince, tak se ta paní jmenuje. A pokud se v mém povídání kočky přece jen objevují, pak proto, že k jejímu životu nedílně patří. Teď jsou momentálně tři a všechno nalezenci. Dvě staré kočičí dámy a jeden mladý, ale zato jen třínohý kocourek. Kromě nich je ale celý byt ještě zaplněn sbírkou několika tisíc figurek koček všeho druhu. Je to skutečný unikát.
Olinka je dnes už také stará dáma. Příští měsíc oslaví své 86. narozeniny. Momentálně už opravdu přesně nevím, jak jsem se dostala do Olinčiny blízkosti. Bylo to až řadu let po té tehdejší výstavě, asi nám někdo doporučil navštívit tu soukromou \"kočičí galerii\", tak jsme tam se sestrou šly a chodíme tam dodnes.  
Olinka bývala fotografka a aranžérka a svůj vkus nezapře ani dnes. Vítá nás dokonale stylově i barevně sladěna, kdepak nějaké tepláky, staré vytahané svetry a bačkory. Návštěvu vnímá jako společenskou událost. Právě tak ve stolování dodržuje společenskou etiketu a  vykouzlí nám pohoštění, i kdyby měla \"vařit z vody\". 
Záhy jsem pochopila, že Olinka, která ztratila manžela už před mnoha lety a žije sama, potřebuje společnost a smích. Její někdejší známí postupně odcházejí a jediná dcera žije jinde. Vím, že má Olinka z minulosti v tomhle ohledu nějaké šrámy na duši, ale její soukromí, pokud z něj sama něco neprozradí, je pro mě tabu. 
Moje sestra je ta, která pomůže vyřídit, nakoupit, postarat se v případě nutnosti o kočky. Já mám \"v náplni práce\" pečovat o Olinčino nitro. A to se musí otřásat smíchem! Proč by mělo být stáří smutné? U Olinky platí stoprocentně výrok, že \"nejztracenější ze všech dnů je den, kdy jsme se nezasmáli\".
Když se u Olinky sejdeme ještě s další známou, Mařenkou, která je čiperná sedmdesátnice, vyprávíme o životě, o chlapech, opepříme to pikantnostmi, nad kterými Olinka zírá, \"A to já nevím, to jsem nikdy neslyšela\". Pak sama dodá, dokdy byla nedotčená dívka, najednou zjistíme, že to nějak koliduje s datem její svatby, Mařenka ji kárá, že by se měla stydět, a smějeme se na celé kolo. Olinka asi bývala pěkné kvítko. 
Když jdeme s Olinkou naopak na návštěvu k Mařence, trvá cesta věčnost, i když obě dámy bydlí jen asi čtvrthodinku od sebe. Olinka už samozřejmě jde co noha nohu mine, ale především všude postává a všechno pozoruje a komentuje. Když jedeme ten kousíček tramvají, tlačím ji do schůdků za zadek, což mi nedá moc práce, je jak pírko. Ona mě naoko napomíná, že si lidé budou myslet, že staré matce ubližuju, já jí hlasitě říkám:  \"Musíme na sebe upozornit, aby Tě někdo pustil sednout\",  a obě se chechtáme. Je na nás asi pohled. Někdo pochopitelně hned vstává, ale Olinka se hrdě brání, že sedět nepotřebuje, i když její hůl a drobné tělo stařenky mluví o opaku. Tak cestujeme. K vánocům jsem Olince vyrobila a dala vytisknout kalendář z jejích, kočičích a našich společných fotek. Začala dojetím natahovat, že takový dárek nikdy v životě nedostala. Chlubila se s ním všem návštěvám.
Nemám ráda smutek. Obě jsme si ho v životě užily dost. Nevím, jak dlouho ještě vydrží Olinčina houževnatost a vůle k životu. Je sice dlouholetá jogínka, ale hlavička si v poslední době už hodně ulevuje. Opakuje to, co už dávno víme, a zvláštní, že na to má neomylně stejné věty. Někdy si uprostřed návštěvy  najednou zdřímne a my ji necháme být. Konečně, hlavní přece je, že je s námi.
Píšu o Olince s fyzickou i duševní převahou někoho, kdo je o generaci mladší, a proto vnímá její současný stav s určitým odstupem. Hlavně ale o ní píšu proto, že ji mám moc ráda. A taky proto, že v skrytu duše doufám, že si to nepřečte. Internet jí nic neříká. Za sebe však vím, že budu Olinku navštěvovat a rozesmávat tak dlouho, jak jen to půjde. Třeba mi to jednou někdo jiný oplatí.