K myšlenkám o přátelství mě inspiroval starší televizní seriál Přátelé zeleného údolí, který jsem náhodou naladila při odpolední kávě. Zamyslela jsem se nad tím, zda mám přátele a kde jsem je potkala. Je to zvláštní. Asi jsem měla štěstí, protože většinu z nich jsem našla přes internet a jsou zdaleka.
Je to už pět let,co jsem někde napsala, že hledám přátele pro sebe a mého vnuka, že dobrých přátel není nikdy dost a přidala naše fota, která jsem postupně doplňovala novějšími z našeho života, z našich cest a událostí.
Začala jsem si s lidmi vyměňovat poznatky a životní zkušenosti .Pak přišlo pozvání: "Vezmi kluka a přijeďte k nám. " Mezi mnoha mě oslovila i Marie Magdalena, které byl blízký můj životní příběh. Nevím, jakou náhodou se to stalo,že mně začali psát i jiní lidé z města, kde Marie bydlí. Jednoho dne jsme sedli o víkendu do auta a jeli na setkání. Město, jeho okolí ,ale hlavně lidé nás natolik učarovali, že jsem zde později koupila malý byt a dnes tu trávím i s vnukem víkendy, svátky a veškeré prázdniny. Postupně jsem poznala další přátele a přátele těchto přátel.U rybníka, při grilování,na kulturních akcích nebo jen tak u domu.
Když jsem slavila před třemi léty moje šedesátiny, některé jsem pozvala na oslavu. Bylo špatné březnové počasí a čekala je sto dvacet kilometrů dlouhá cesta. Měli hodinu zpoždění,ale přijelo jich pět.Odjeli nad ránem.V loni jsem s Marií byla na společné dovolené patnáct dnů v Egyptě.
Proč o tom píši? Zamyslela jsem se nad textem písně k výše uvedenému staršímu seriálu a uvědomila jsem si, jaké bohatství a štěstí v mých přátelích vlastně mám. Vím, že mi vždy zvednou telefon, odepíší mi na email i sms. Pozvou mě na kávu či na houby do lesa, popřejí dobrou noc a umí pohladit po duši.Kdo z nás by to nepotřeboval ? Snažím se jim to opětovat.
Najdou se jistě i nepřátelé,ne vždy musíme mít na něco stejný názor,ale tak to v životě bývá.S tím se setkal každý znás.
Přála bych si potkávat všude na cestách lidi, kteří se nebojí otevřít svá srdce,neodsoudí jiného člověka pro jeho momentální slabost či rozpoložení a umí se vzájemně povzbudit.A tomu druhému,byť třeba na dálku , pomoci.Vím, je to těžké v dnešním světě .Proto si velmi vážím těch, které mám a nebojím se, že je někdy ztratím.Nezapomínám ani na ty, které jsem poznala v poslední době,není podstatné je jmenovat.Víme o sobě a to je důležité.
Snad se i Vám budou líbit slova někým dávno napsaná a písní vyřčená:
Znáš nebe bez mraků a mraky zase bez nebes? Stříbřitou vodu řek i zázrak jménem les?
Z výkřiku sojky poznáš jednou i sebe,už zítra znát se budeš mnohem líp než dnes.
Kdybys tak náhodou, měl pocit, že jsi sám,tou cestou mechovou příjď rychle rovnou k nám.
Vždyť fůru přátel máš, v zeleném údolí,tak si jich važ,ať už jsi kdokoliv.
Pro štěstí do kapsy tři sojčí pírka dej si a špetku jehličí, ať vždycky trefíš zpět.
Kdybys to nevěděl, tak dávno malý nejsi, vždyť v kůře stromů dá se najít celý svět."
Hezké dny všem!
