Jak tak zvolna stárnu, ztrácím prakticky neustále své výsadní postavení na trhu. Sexuálním idolem už dávno nejsem a teď nedávno jsem přišel i o postavení štípače dříví. Mezitím i o spousty jiných věcí. Tak mi řekněte, jak mám s tím žít? Tedy spíše bez toho...
Sexuální idol, dejme tomu. K tomu jsem přišel jak slepý k houslím a nijak zvlášť se při tom nenadřel. Štípat dřevo jsem se musel ovšem pracně naučit a byla to makačka. V naši malé chaloupce pod horami jsme topili dřevem, a poněvadž zimy byly v přímém souladu s režimem kruté a nemilosrdné, spálili jsme ho tuny. Na rozdíl od dalších výdobytků jsme dřevo získávali částečně legálně, kdybychom totiž po nocích vykáceli půlku lesa a odvezli ho na dvorek, asi by se to poznalo.
Legálně, nelegálně, ty fůry dřeva se musely rozřezat, rozštípat, rozsekat a uklidit, všechno pouze s použitím ruční práce, jelikož jedinou mechanizací v naší domácnosti byla destilační souprava a ta se k likvidaci klád použít nedala. No, já se už od čtrnácti použít dal, byl jsem statný a hormony se mnou cloumaly, které se mi nepodařilo vybít prostřednictvím pohlaví druhého. Všímavý děda s otcem toho pochopitelně zneužili a místo místních dospívajících krásek mi podstrkávali polena.
Poradili mi, samozřejmě, nemohli riskovat, že při štípání zabiju sebe nebo hůř, některého z nich. Naučili mě tedy, jak na dřevěném polenu najít správné místo, kam nasadit železný klín, pak uchopit železnou palici, zaujmout správný postoj a jak do toho vší silou prásknout. Pak odešli na kafe s rumem, protože kdyby se mi něco stalo, nechtěli být u toho.
Ale mně se nic nestalo. Mladá krev a všechny ty hormony se mi ve správný okamžik přelily do rukou, palice se jen mihala a železným klínům se třepily hlavičky. Kolem se vršilo suché a voňavé dříví, které pak ještě okusilo ostří seker, až jsme se nakonec ztratili v haldách naštípaného dříví. Rychle jsem si jako štípač získal respekt (když jsem nikoho nezranil ani sám sebe), směl se napít kafe a flákat se večer venku až do deseti, ale to mi k ničemu nebylo, poněvadž jsem už hormony měl docela vybité. Občas přišel někdo za dědou, jestli by mu nepůjčil štípače, ale děda vždycky odmítl, nechtěl, abych se mu odřel nebo ztupil.
Dneska by se nikdo takhle neponižoval a koupil si radši štípačku na dřevo, horizontální nebo vertikální, na tom nesejde, frknul zástrčku do zásuvky a jede jako fretka. Nic z toho, o čem jsem mluvil před tím, nezažil a nezažije, na to dám jed. Speciálně s těmi hormonama to nefunguje.
No jo, pokrok je pokrok a tak to má být. A tu palici bych už dneska ani neuzvedl, potvoru těžkou!
