Milá paní Lenko, popsala jsem váše trápení opravdu tak, že jsem se na konci za vás vnitřně na vašeho manžela rozčílila. Oni si to chlapi prostě neuvědomují, že ač to vypadá jako banalita, druhému to může hodně ubližovat. My s manželem doma také občas řešíme, že se mi nelíbí, když sedíme třeba na gauči, kde leží i náš pes (kterého mám také velmi ráda), že ho manžel pohladí a až potom se otočí na mě a řekne, že mě pohladí taky, aby mi to nebylo líto. Je to malichernost, ale mně se také nechce být na druhém místě za psem :-). Jinak máme hezký vztah, ale tohle mě teda štve, takže vám rozumím. Manžel se tomu směje, ale jen kdyby to bylo obráceně, tak by se ho to také dotklo. Dokonce si pamatuji kolegyni z práce, která svému psovi úplně propadla, ale tam se to stalo kvůli tomu, že její manžel jí pořídil psa, kterého ona nejdřív nechtěla. Jenže s ním nikdo jiný nemohl chodit na procházky, tak chodila kolegyně. Ale měli náročného psa na pohyb, trávila s ním venku i 4 hodiny denně. A to se manželovi nelíbilo, jenže jí ho pořídil, tak nemohl nic říkat. Napadlo mě, že byste si mohla pořídit dalšího pejska a ten by byl jen váš. Ona ta láska ke zvířatům je krásná, vrací nám potom všechno mnohokrát víc zpátky svojí radostí a vítáním, ale pes nikdy nemůže nahradit vztah k manželce. Držím palce, určitě je zapotřebí něco změnit, když vás to trápí.

Aničko, nádherné fotky, už jsi ve vašem kraji našlapala kilometrů. Tak ti jich přeji ve zdraví nekonečně.

Hanko, přečetla jsem jedním dechem. Někdy i nezávislost na čemkoliv nebo komkoliv může napáchat dost škody ve vztazích, natož jakákoliv závislost. Přeji vám, ať jste brzy zcela fit a spokojená.

Milá paní Marie, Vaše vzpomínky čtu vždy s velkým pohnutím. Cítím z nich hluboký cit a lásku k rodině, která to neměla lehké. Fotografie přinášejí atmosféru tehdejší doby, máte bohatý archiv. Spolky byly solí života lidí na venkově i ve městech. Díky za ně.

Že na Íčku nejsou ubručení? Na Ringu a Politice je jich dost. Hloučky důchodců se svěšenými koutky a strachem v očích, se vzteky zaťatými pěstmi na každém rohu a v cukrárnách, v lázních.. Oni by vše dělali líp...

Paní Taťano, napsala jste moc hezký příběh , kdy váš domov žije už jen ve vzpomínkách. I takový je život. Ale ve vašem srdci zůstane navždy, stejně jako vaši blízcí. Děkuji, že s vámi můžeme tyto příhody sdílet. :-)

Vlaďko, dík za velmi fundované informace. :-)

Domácí násilí je i psychické týrání. Tedy nutno říci: Více než dvě třetiny českých mužů zažilo domácí násilí.

V těchto lázních jsme před lety taky byli, dokonce jsme s sebou měli i pejsky. Hezké fotky.

:-) Něco ze starého Ginsburga a Zdeňka Borovce v podání Evy Pilarové - Vosková panenka: Že prý někde na světě jsou dvířka a u nich klíč,/ tamtudy vcházejí do dětství ti, kterým je už šestnáct pryč./ V zámku klíč se otáčí, jen prosím vejděte dál,/ uvítá vás vosková panenka, s kterou si kdysi kdosi hrál... :-) dál na YOUTUBE

Fotka je skvělá a článek perfektní!!! My už se raději organizovaným zájezdům vyhýbáme. Jezdíme sami. Sice toho možná vidíme míň, ale jsme zase víc v pohodě. Rozumím vám :-)

Díky, připomnělo mi to krásná mladá léta u nás na chalupě. :-)

Děkuju za skvělý fejeton, který patří k mojí nedělní kávě. Opět jsem se krásně pobavila.

Podle fotek je to tam moc hezké. My jsme podobnou zkušenost loni měli v klášteře v Doksech. Provázel nás klučík asi tak kolem 16, ale byl prima. Taky jsem o tom psala.

:-) :-) Velice inspirativní pro časy omezeného mezigeneračního kvasu a varu, svou emoční genialitu rozvíjím stereotypem hluchoně : "Cožééé? Co si řikáál?" :-) :-)

Velmi působivý a zajímavý pŕíspěvek, vhodně doplnéný fotografiemi. Ve Zlíně jsem byla pouze jednou služebně a “ve spěchu”, takže jsem z něj nic neviděla.

Moc děkuji za zajímavý článek. I já jsem podědila podobné i velmi historické fotografie*

Řecko je nádherná země. Jak lidé, příroda, moře, památky. Mám na naše cesty ty nejlepší vzpomínky. Trochu byl problém s komunikací. Musel jsem použít jak angličtinu, tak kupodivu i němčinu.

Věrko, tvůj článek je nádhera. Stručný, výstižný, doplněný fotkami. Jako informace o našich tradičních svátcích konce zimy a začínajícího jara zcela vypovídající. To podstatné je, že celá řada ustálených zvyků má svou tradici ještě z předkřesťanských dob. Nelahozeveský masopust býval skutečně tradiční i s odsouzením Bacchuse. Dával jsem o něm článek.

Vzpomínám si, že jsem příliš nejásala, když mi maminka upletla občas svetr ze zbytků vlny, i když barvy dokázala sladit.