Soňo, moc ráda jsem si to přečetla a potěšily mě všechny fotky včetně těch pamětních. Máš opravdu psí domácnost, ale líbí se mi, že fandíš i kočkám. Mystynka je krásná. Pamatuji si ji jako štěňátko a ony jsou jí už 3 roky. Tak jí ta štěňátka jednou dopřej!

Také mě zaujalo ilustrační foto a vzbudilo mou zvědavost. Tulipány, kafemlejnek a závin ze škvarků, to by byla i moje volba.

Dobrý nde. My minulé jaro byli tu http://www.nadrybnikem.eu Tak mě zajímá, či nemáte nějaké tipy pro okolí :) Jedeme znova totiž.

Pravdivý a pěkný článek. Prožívám něco podobného, jen jsem si ponechala byt ve městě, takže jakási zadní vrátka se brzy budou hodit. Nejedřív na zimu a pak i napořád ho chci využívat. Vesnice hodně upadá, jsou tu většinou staří lidé, někteří zde sice mají i své děti, které bydlí třeba opodál a tak mají jakousí jistotu, děti pomohou s nákupem, odvozem k lékaři atd. Já mám syna víc jak 100 km odsud a tak na něj nemůžu spoléhat. Taky síly ubývají, co jsem zvládla před 20 lety to je jen vzpomínka, dnes po několika operacích už těch sil tolik nezbylo a ty většinou stačí na domácnost, musím ještě pomoci své 90ti leté mamince a když k tomu přidám něco málo pomoci na zahradě, tak jsem na konci sil. Většina práce na zahradě je na manželovi, ale tomu také roky přibývají a tak je nutné se zamyslet jak a kdy dál.

Někdy je život lidský hodně složitý a vy to umíte zpracovat do dobře čtivé podoby. Myslím, že život kohokoliv tady na íčku by také vydal na neméně zajímavý román. Těším se na pokračování vašeho i svého příběhu. :-)

To je dobře, že vaši tehdy pejska nedali z domu a že jste si díky tomu mohla po letech takhle krásně zavzpomínat.

Není.

Co dodat? Zase jedna z Tvých nádherných citových básní. Děkuji Zuzko.

Pak by také mohl být manuál pro mladé: co neříkat rodičům a prarodičům... A nastalo by velké ticho a každý by myslel jen na to, co se může říkat. To přeháním - na druhé straně, ač se snažím neprudit, někdy ta pravidla z článku poruším, snad v rozumné míře... :-)

Byla jsem tam už několikrát, z Hradce to není daleko. Každý si tam najde něco, co se mu líbí. A hlavně je tam pohoda.

Jitko :-) baže :-)

Jano, to je krásné povídání :-) Vy i Váš dlouhojmenný pejsek Attila jste si tím získali i mne :-)

mě zvedne úsměv Andrea

Před 20 léty jsem si prošla peklem po operaci nádoru lymfatických žláz. S manželem jsem zažila bohužel i stav terminální.

Asi se tam nikdy nedostanu, ale dnes jsem tam byla. Díky.

Modely jsou vesměs hezké. Určitě bych si vybrala. Mám ráda kalhoty, takže galerie je pro mně jako dělaná.

Maru, děkuji vám za přiblížení slovem i obrazem krás Vysočiny. Letos se chystáme se vnoučaty na Lipnici, s úsměvem musím přiznat, že když jedu do Jihlavy k doktorovi vždy koukám ze silnice, zda se mi neztratila, ale pořád stojí a to mě uklidní. Z dáli směr HB je krásně vidět i kraj kol ní. No prostě, Vysočina je Vysočina, její krása se neda zpochybnit.

Vzhledem k tomu, že jsem měla v ČB na jazykové škole kolegyni angličtinářku, obdivovatelku monarchie, a ještě jsem se určitou dobu přátelila s Angličanem, tak jsem i leccos postřehla. Třeba zatímco my všichni říkáme Kanál La Manche, tak pro ně je to Britský kanál. Když jsem vyplňovala registrační formulář v jejich dnes Národním archivu, dříve Public Record Office, tak jsem byla zařazena jako všichni "Nebritové" do Overseas, což je vlastně "Zaoceánští". Zprvu jsem tomu nerozuměla a snažila se tvrdit, že nejsem z USA, nýbrž z Evropy. :-D No, žít bych tam nemohla.

Ivano, souhlas, vystihla jsi to. Protože už má ve fasádě vyklovanou vícegenerační vilu :-) Evo, za krásný článek palec nahoru :-)

Honzo, máte pravdu, asi je to tak, ale asi jen u naší generace. I když já jsem skončila "jen" u toho čtení, psaní se ve mně neprobudilo (zatím?). Ale mám obavu, že z dnešních prvňáčků moc čtenářů a pisatelů nebude, vidím to na svých vnoučatech. I přes mé snahy občas si společně něco přečíst, vyhrávají tablety a notebooky, bohužel.