Moc hezké, děkuji.

Každá žena má svůj vkus a chce se v oblečení které nosí cítit dobře.Na foto jsou hezké modely a moc ženám sluší. Podléhat módě ve starším věku je asi blbost a je lepší se řídit vlastním citem a pohodlím určitého oblečení.Nejlepší je úsměv a laskavost ženy v čistém a přiměřeném oblečení.

Věrko, tento článek je skvělý a Řeky dobře charakterizuje. Pobavila mne zmínka o tom, že stavěli Parthenon. S těmi antickými Řeky mají ti dnešní už málo, co společného. Balkánem se přehnaly války a Osmanská říše a dnešní podoba a povaha Řeků je tím poznamenaná. Se středomořskou mentalitou mají hodně společného. Jsou družní, veselí a společně prožívají i polední siestu. Mám na ně ty nejlepší vzpomínky. Když si Řek sedne za volant auta, stává se z něj Fitipaldi. I to jsme zažili a rychle se přizpůsobili. Najezdil jsem po Řecku hodně kilometrů. Kdo jede do Řecka, měl by se ale naučit jejich abecedu, kvůli orientaci v ulicích a restauracích. Moc hezké, Věrko, článek ve mně probudil ty nejlepší vzpomínky.

Pěkný podzimní výšlap. Díky za hezké fotky a jen díky fotkám člověk uvidí i jiné kraje než je ten , ve kterém žije.

Muselo to být hezké toulání, mám takové toulky moc ráda. Příroda maluje obrazy a schovává své živé poklady ve své náruči. Ukryté naším zrakům, jen sluch zachytí křik ptáka a nebo šelest v podrostu a my tušíme, že tu nejsme sami. Také ráda chodím na staré hřbitovy, díky za pěknou procházku.

Povedený článek! Je to tak. Vnoučata by nesnědla chleba se sádlem. Ovšem já jim to oplácím. Nikdy bych nesnědl pizzu či hamburger nebo špagety. I když ostatní těstoviny mám rád.

Takhle modrou oblohu jsem tu už hezkých pár dní neviděla, ale těším se na to, až zase bude. Díky, Hani.

Divadlo Ungelt je miniaturní pražská scéna s maximálními zážitky.

V posledních letech se v naší blízkosti neustále bourá, přestavuje, renovuje. Úklid chodby po řemeslnících, kteří přicházejí a odcházejí, byl většinou na mně, protože byty své majitele ještě neměly, nebo si s úklidem hlavu nelámali, protože tam zatím nebydleli. Popraskaly škvíry na stropech, zateklo nám do záchodu, ale tam se dalo s majitelem domluvit. V dnešní době to nikomu k radosti nepřispěje, spíše naopak. Když není, kdo by se člověka zastal, musí to udělat sám, aby se pro příště nepočítalo s tím, že si na něho může jen tak kdokoliv dovolit. Hezky jste to napsala.

Myslím, že toto bude hezky fungovat i o vánocích!!

To bylo v říjnu křiku, jak vláda (a hlavně Babiš) všechno podcenila, pokazila a zavinila, že se u od začátku září měla přijmout opatření a šíření nákazy brzdit - 31.8. byl počet nakažených 256 ... Teď jsou pořád tisíce a všichni už zase křičí, že se musí rozvolnit - otevřít obchody, restaurace, senátoři dokonce sepisují žalobu, kvůli malým obchodům (řekla bych, omlouvám se, že jsou na palici) ... Nechtělo by to tak ještě týden nebo dva počkat? Chápu restauratéry i majitele obchůdků, ale nebudou muset v lednu opět zavřít?

Moc milé, děkuji.

Děkuji Jane za krásnou dovolenou, užila jsem si ji - máte dar vtáhnout čtenáře do děje a prostředí. Dneska jsem to zrovna potřebovala, je mi dost mizerně...

Ztotožňuji se s myšlenkami uvedenými v článku. Mnoho mladých lidí skutečně žije především virtuální realitou a neumí si vybudovat opravdové osobní vztahy. Jsem svědkem situace, že jich sedí několik u stolu a všichni koukají do mobilu. Je mi jich až líto. Myslím, že naše generace lépe zvládá event. samotu tím, že stále pěstuje vztahy s přáteli, s rodinou a že se zabývá nějakou činností.

To je všechno možná pravda ,ale kdo si je vlastně zvolil ? Není ta chyba ještě někde jinde? Až budeme i my všichni normální, nemůžeme si to nechat líbit. Vždyť se chováme jako stádo ovcí a jenom vykřikujeme.

Čest její památce !!!

Hezký článek. S brýlemi to není jednoduché. já jsem dostala první brýle na četní v první třídě (rok 1950). Nebavilo mě je nosit. viděla jsem dobře i bez nich, tak jsem je nenosila. Brýle na čtení jsem začala potřebovat až po čtyřicítce, když jsem si zkazila oči u počítačové obrazovky. Takže si "užívám" s brýlemi něco přes 30 let a jsem ráda, že to nebylo celý život.

Zase jsem se toho tolik dověděla. Samozřejmě jsem si vybavila svou krátkou služební cestu do Austrálie na přelomu dubna a května 1992. Byla jsem ale jen v Adelaide a pak nás vzali "na výlet" do Sydney. U Adelaide byla malá rezervace, kde se mi podařilo vidět tu nejznámější zvířenu. Moc ráda vzpomínám. Objevit v Austrálii model hradu Karlštejn, to je tedy překvapení!! To mě úplně dojalo. Celé Vaše vyprávění mi hodně dalo, děkuji.

Díky moc za hezké fotečky *

Já jsem si dnes vyzvedla dvě stovky vrácené Pojišťovnou ministerstva vnitra.