I já jsem byla jedna z těch, kteří se tu díky článku začali před svátky 2016 zajímat o ukulele. Je pravda, že nejběžnější akordy zvládám, ale hudebnicí se nazvat rozhodně nemůžu. Ale o těchto vánocích a po nich, než si sestra odnesla kytaru zase do školy, jsme si spolu hodně zahrály. Já ale už vůbec neznám texty, takže neustále koukám do zpěvníků. Navíc ani můj poškozený hlas písničky posazené do vyšších tónin nezvládá. Ale i tak to bylo hezké a uklidňující. Pro sebe si někdy zahraju navečer. Je to lepší příprava na spánek než internet, to tedy rozhodně.

Je pravda, že i já se dost často ve svých básničkách ptám Proč, ale tu otázku dávám většinou sama sobě, i když někdy si na ni přece jen odpovědět neumím.

Jako vždy bezvadné.

Celé jsem si to po ránu přezpívala. Paráda.

Hezký článek jen potíž je v tom že žádná žena nechce slyšet že věc kterou si vybrala jí nesluší.

Drahoše, nikdy!

Ta rekonstrukce byla už dávno potřeba. A za půl roku bude zase orloj v obležení . Ale to ticho musí být fakt divné . Těším se na to až si ten orloj v létě poslechnu.

To je článek pro mě jak dělaný. Medvídka Bubu (ovšem z dospělosti) mám přes 40 let. Dovolím si připomenout, že jsem o něm vyprávěla v článku Můj medvídek Bubu dne 16. 9. 2014 (četba pro zájemce). Kromě Bubíka mi zbyli ještě asi tři medvídci lední, jeden z nich je z Berlína, zhotovený podle někdejšího populárního Knuta z berlínské Zoo. Inu, každý jsme nějaký. Moje sestra měla v dětství nejoblíbenější medvědici Kateřinu. Ta byla ten správný "piliňák".

Našla jsem to díky nápovědě od Ivany. Řeka je odvozená od města (nebo opačně?)

Moc hezké...

Paní Helenko, když někdo vypráví nebo píše o hrůzostrašných pádech, nemohu si nevzpomenout na svůj zážítek před téměř pěti lety. Tehdy mé dobíhání metra skončilo pod kamennými schody, ze kterých jsem doslova, asi po špatném šlápnutí, proletěla vzduchem (jak mi pak sdělila Zuzka, která mi ihned volala záchranku). Vyšetření v nemocnici neukázalo žádnou zlomeninu, ale naraženin bylo několik a hrozné modřiny se ztrácely po řadu měsíců. Tehdy i můj anděl strážný měl pohotovost. Od té doby sice někdy také pospíchám, ale o poznání pomaleji, přidržuji se zábradlí a dívám se, kam stoupnu. Když jsem za čas po těch "svých" schodech zase šla, pohled dolů mi zrovna dobře nedělal.

Celý život jsem trpěla matčinou potřebou mít o mně neustále přehled a zasahovat mi do soukromí. Bydlela blízko mne, nebylo úniku. Téměř denně mi telefonovala do práce, měla jsem ji stále „za zády“. Veškeré vysvětlování a prosby o více volnosti byly marné. Teprve od té doby, co je v Domově pro seniory, se cítím svobodná. A jezdím za ní ráda a dobrovolně jí o sobě vyprávím.

Vypadá to,že se z Moravy vypravíme.Nezdržíme se dlouho,ale rády vás všechny uvidíme.Nečekáme žádný luxus a stejně málo kdo posedí,víc budem korzovat.

Já osobně mohu doporučit kanadský přípravek v prášku.Je tedy dost hořký,ale v mém případě,se objevil jako zázračný.Je mi skoro 64 let a mám artrozu IV.stupně,v obou kolenou.Vyzkoušela jsem možné i nemožné,včetně injekcí do kolen,jejichž cena mě do kolen opravdu dostala,leč nepomohla.Poslední 3 roky jsem chodila o francouzských holích,takřka nevycházela z domu,sednout si na záchod se neobešlo bez sténání,někdy i pokřiku a kleteb.Pak jsem doopravdy náhodou na internetu narazila na přípravek pro koně.Už jsem si ho málem objednala,ale zjistila jsem,že se vyrábí i pro lidi.Tak jsem si to koupila.To bylo v květnu 1917.V září 1917 jsem měla využívánu celou pixlu. A bylo to jako v Lurdech:Dnes chodím, bez berlí i hole,neberu nic na bolest,jezdím na kole,dělám pomalé dřepy,kdybych měla s kým,tak můžu i tancovat.Je to pro mě stále takový zázrak a šok,že mohu být bez bolestí a holí,až se o tom bojím mluvit.Ale vám všem,moji milí kteří máte stejné potíže jako jsem měla já,vám všem to sděluji,vřele doporučuji a přeji,abyste se cítili tak dobře,jako já teď.Všechny vá s moc zdravím.Helena.P.S.Ufff,to byl elaborát.

Ano!

Jarmilko a Helenko, děkuji. Částku zašlu.

Já ohňostroje zbožňuji a nenechám si ten malý, ale náš, ujít nikdy. Střílí se u nás na náměstí ze zámecké zahrady, takže má pěknou kulisu. Jsem vždycky taková dojatá, třese se mi brada a do očí derou slzy. Ten úžasný měsíc se ale u nás vyloupl až cestou domů. Nádhera, Eliško.

Ahoj Zuzko, ráda ti budu povídat, i tě ráda obejmu (už ve středu), asi ta báseň nepatří přímo mně. Je krásná, jako všechny ostatní. Ale přesto - nikam neodlétej, moc bys nám všem chyběla. ********

Moc hezké i fota.

Psal bych PHISHING - protože to vzniklo z lovení ryb...