Ráda se podívám, děkuji. Černobílé fotky mě oslovují vždy. A rok 1935, to také ještě nikdo netušil, co bude za pár let prožívat.

Hezká procházka, díky. Tuto část Prahy znám jen z autobusu, když jedu do Mělníka.

Helenko, to jste měli v té smůle štěstí, viď? A Máťa už nesmutní, jako tehdy s Permoníkem nebo dokonce při výletu na Trosky s námi "děvčaty". Je z něj velký, rozumný a taky moc hezký kluk.

No, prima, jde to i takhle. Díky, Ireno, a mám méně práce. :-D :-D

A hlavně budete vidět na dálku a žádné auto vás nepřejede.

Děkuji za informace :-)

Soni velmi hezký článek. K přání se přidávám a přeji spoustu zdraví a štěstí!

Děkuji Elen za pěkné počteníčko...

Jendo, je to krásný, dojemný článek. Víš, že jsem se ti k němu vyjádřila už v mailu. Sem víc psát nebudu. ♥

To je hezké, Ireno, Tvůj dědeček byl vlastně vrstevník mého tatínka. :-) Vyprávění i obrázky mě moc zaujaly. Lidé byli určitě spokojenější než teď. Děkuji.

Je zajímavé, co za útržky vzpomínek se člověku vynoří po mnoha letech. Mně tento článek připomněl, jak jsem jedinkrát v životě dostala facku od mého jinak velmi klidného tatínka. A to ještě neoprávněně. Chtěl potrestat moji sestru, ale ta se schovala pod válendu. A já jsem byla prostě po ruce. Pak se mi za to mnohokrát omlouval...

To mi připomíná tu učitelku z filmu Slavnosti sněženek. Jak mám dětem vysvětlovat, co je to mír, když vy se nedokážete domluvit. Co se týká soužití dvou generací, zvláště tam, kde je bývalým velitelem osamělá matka, vždy je to problematické. Takovým lidem se nikdo ničím nezavděčí. Takové články jsou jen k tomu, aby bylo co číst. Nic neřeší a nic nevyřeší. Všechno je v lidech. A když osamělá matka a syn se svou rodinou žili každý zvlášť, těžko se budou najednou snášet všichni dohromady.

Eliško, hezký příběh. I když tvou tehdejší bezradnost si umím představit. Orientační nesmysl mám taky, prý po mamince.

Jani, vypadá to chutně velmi, však si taky málem nevyfotila, jak si baštila.

Zuzko, krásně a lidsky jste vyjádřila možná i to, co cítí většina z nás. Držte se, bude líp...

Maruško, to je krásný článek a ještě krásnější fotografie. Kočky mám moc ráda. S nostalgií jsem si vzpomněla na naše kocour - Mind'áka a Filipa. Mind'ák byl prachobyčejný mourovatý kocour, zato Filip byl kříženec divoké a domácí kočky. A jaký to byl mazel,.... Manželova babička mu říkala Zrzounku a on nikoho jiného v rodině neuznával.

Aničko, u vás je krásně. Příroda si jede po svém. Někdy si tak říkám, jestli je ráda, že si od nás poněkud oddychla, nebo se jí přece jen trochu stýská. Mně tedy ano. Kolečko, které vždy opíšu na sídlišti, mi moc přírodních krás nenabízí. Ale i tak je to fajn!

Helenko za dámu už nemůže chodit žádná z nás , všechny vypadáme podobně. Já nikoho v té roušce nepoznávám a když mě někdo náhodou pozdraví tak delší dobu zkoumám kdo to je. Chlapy svádět nemohou ani ty mladší. Za jedno by se k nim nepřiblížil a za druhé nebude chtít zajíce v pytli. No nějak to snad vydržíme, ale musíme se udržovat, aby až odložíme roušky na nás nevykoukla stará, tlustá čarodějnice.

To je velikánská dobrota. U nás jí vařila venkovská babička. A byla mňam.

To jsou hezké vzpomínky, dnes už to nebolí... A Jindro, díky, držme se za všech okolností :-)