Moje vitální maminka byla dlouhou dobu vdova a často k nám jezdívala na návštěvu. Vždy nejdříve otevřela dveře do menší spíže a pronesla horáckým nářečím:

"Bože ledi, deť ve nemáte žádny velky zásobe jidla, co bodete dělat až bode válka?" Deť ve bodete prvni, kdo homře hladem..."

Zažila druhou světovou válku a snad právě proto se jí moc často vracely její veliké útrapy. Ale já jsem vždy měla připravenou odpověď - že válka nehrozí a my máme poblíž obchod, kde se dá všechno potřebné vždy dobře nakoupit.

Protože maminka byla z většího venkovského hospodářství, měla vždy nejdříve v komoře a později ve spíži skutečně veliké zásoby jídla. Když jsem tam přijela, tak jsme občas spolu kontrolovali uskladněné zavařeniny a jiné věci, a ty, které byly špatné, tak se musely odstranit. Já jsem proto nikdy nechtěla mít veliké zásoby, abych nemusela zbytečně něco vyhazovat.

Maminka se dožila v soběstačnosti požehnaného věku 92 roků - zemřela v roce 2011.

Já jsem se narodila v roce 1946 a v té době maminka pekla každý týden v naší domácí peci i chleba. Byly to vždy 2 veliké pecny a jedna veliká chlebová pletýnka - pro naši tehdejší větší domácnost to bylo na celý týden. Když se v naší vesničce otevřela pekárna, vozili jsme s bratrem už připravené těsto v ošatkách tam. Do obchodu jsem v dětství šla vždy s maminkou jen jednou za týden. Dá se říct, že všechno jídlo jsme v té době měli z našeho hospodářství.

Tento týden byla u nás taková ledovka, že jsem vlastně tři dny nešla, spíš neměla šanci jít do obchodu. Led byl na celém našem schodišti až k brance, na chodnících. I když silničáři se velmi snažili udržovat silnice v dobrém stavu solením, moc se to v našem okolí nedařilo právě pro neustálou velikou mlhu, která namrzala.

I já vždy chodníky udržuji v dobrém stavu, jsem ještě ze staré školy. Když napadne sníh, tak poctivě odhazuji, když je náledí, tak jsem je vždy sypala pískem nebo solí. Bohužel, tentokrát jsem neměla ani písek a zjistila jsem, že soli mám tak asi na jeden schod.

Šla jsem zkontrolovat svoje zásoby ve spíži - pochopitelně jsou malé, protože chodím denně do obchodu. Mrazák jsem už dávno prodala. Když žiji sama, tak byl pro mne nerentabilní, veliká lednička mi odešla a já si pořídila tu nejmenší, kterou při své šetrnosti přes zimu vypínám.

Když má přijít návštěva, tak vždy mám pochopitelně větší zásoby jídla. Také si mohu nechat dovézt jídlo nebo si dokáži objednat dovoz potravin třeba z místního Tesca. Ovšem při pohledu na nebezpečně namrzlé schody a chodník jsem zamítla každý nápad, abych si něco nechala dovézt.

A právě v té době jsem si vzpomenula na svoji předvídavou maminku, které se nikdy nelíbila moje celkem poloprázdná spíž.

Zdravá jídla se snažím konzumovat hned a nějaká mám v zásobě. A jídla chutná moc nemám - maso celkem nepotřebuji. Takže už druhý den bez obchodu dělám inventuru - mám ovesné vločky, ve sklepě plno jablíček, brambory, mám mouku, olivový olej, cibuli, mák - prostě všechna zdravá jídla. Ovšem co nemám, jsou všechny mléčné výrobky, vajíčka a také chleba.

Večer uléhám a na co myslím? Že v obchodě mají určitě chleba a mléko a také s touto myšlenkou se probouzím. Připomínám si svůj pobyt v brněnské nemocnici po závažné operaci, kdy jsem na jídlo neměla ani pomyšlení a odmítala jsem i plněný telecí závitek. Ten bych nepotřebovala ani nyní, zdá se mi skutečně, že nejvíc potřebuji mléko s chlebem. Třetí den ještě naprosto neumírám hladem, ale na ovesné vločky se už raději nechci ani dívat. O chlebu se mi snad už neustále zdá, tak jako o tvarohu, jogurtu, mléku a vajíčkách. Vždy jsem měla v zásobě sušené mléko - bohužel ani to nemám.

V minulosti jsem občas viděla někoho, kdo si povídá hlasitě sám se sebou, připadlo mi to podivné. Ano, stávám se velice podivnou i já - začínám mít doma samomluvu, jejíž jediným tématem je hlavně pečení chleba a jeho úžasná chuť.

Dnes je neděle a já nedočkavě vyhlédnu z okna a sláva: "Mohu jít do našeho obchodu a koupit všechno potřebné, dnes už není námraza!"

A během další hodiny mi přijíždí syn s vnukem s dalšími zásobami potravin.  ♥

 

  .