„Renáto, já na nadpřirozené věci nevěřím. Jestli se ten tvůj kamarád trefuje, když ti předpovídá budoucnost, tak to není žádný věštec, ale dobrý psycholog, který tě má přečtenou a odhadne, co uděláš. Jak dlouho se vlastně znáte?“

„Od dětství, Slávko, vždyť jsme spolu chodili do jedné třídy. A naposledy mi správně předpověděl, že se náš syn konečně rozhoupe a požádá svoji dívku o ruku. Oba s manželem jsme jen zírali, jak mu ta věštba vyšla.“

„No vidíš, Renáto, jestli o tobě a o tvé rodině ví prakticky všechno, tak si dá prostě pět a pět dohromady, nic víc, nic míň.“

S kolegyní Slávkou jsme vedly letitý spor. Ona ryzí materialistka, která by za žádnou cenu nepřipustila, že existuje něco skrytého mezi nebem a zemí, kdežto já tohle vnímala s vírou a s otevřenou myslí. Už mnohokrát jsem se přesvědčila, že Aleš, můj dávný spolužák, dokáže předpovídat budoucnost, a navíc má léčitelské schopnosti. Ne, že by uměl vykurýrovat úplně všechno, třeba zlomenou nohu nespraví, ale několikrát naší rodině pomohl. A nejen naší rodině, takových lidí má víc. On se tím sice neživí, nic za to nechce, ale pokud mu nabídnete nějakou pozornost, tak ji neodmítne. Já tedy věřila, ale Slávka to všechno považovala za souhry náhod, Alešův úsudek za znalost psychologie a léčitelství za placebo efekt.

Seděli jsme spolu v kanceláři, spor o existenci nadpřirozena braly s humorem a byly jsme bezva kámošky, které si v případě potřeby dovedou pomoct. Vše vygradovalo až v době, kdy Slávce zemřela po vleklé nemoci maminka a ona zůstala úplně sama.

***

„Renáto, já jsem zoufalá,“ začala Slávka asi týden po pohřbu. Měla hluboké kruhy pod uslzenýma očima a rozpovídala se: „Děje se něco strašně divného. Před pár dny večer jsem si zapálila svíčku za maminku, koukala jsem do plamene a ona najednou sama od sebe zhasla, jakoby ji někdo sfouknul. Vylítla jsem z gauče, že pozavírám všechna okna, ale přestav si, že ani jedno nebylo otevřené a navíc venku bylo bezvětří. Tak jsem ji znovu zapálila a ona za chvilku zase zhasla úplně stejným způsobem.“

„Včera mě v hluboké noci probudil šramot, jako kdyby vedle v pokoji po mamince někdo chodil. Vylekala jsem se, že je tam zloděj, nenapadlo mě nic lepšího, než popadnout v kuchyni nůž na maso, vtrhnout tam a prudce rozsvítit. Jenomže si představ, že on tam vůbec nikdo nebyl, a i kdyby byl, neměl za tu chvilku kam utéct. Okno bylo zavřené a žádné další dveře ten pokoj nemá. Tak jsem se celá vyděšená zhroutila do maminčina křesla a najednou jsem cítila, jako by mi někdo položil ledovou ruku na zátylek. Vyletím, ohlídnu se, ale zase nic nevidím.“

„Ale to není zdaleka všechno, jednou sama od sebe vypadne sklenička ze skříňky v kuchyni a rozbije se, jindy se zastaví stařičké pendlovky nad gaučem. Vůbec nevím, co mám dělat, připadá mi, jakoby v tom bytě byl někdo, koho nevidím. Můžeš mi poradit?“

Zamyslela jsem se a s obavou, že mi Slávka neuvěří, jsem jí odpověděla: „Já nevím, ale dělá to na mě dojem, jako kdyby tam s tebou byla duše tvojí maminky, která nedokázala odejít tam, kam zemřelí odcházejí a zabloudila v pozemských sférách. Teď je bezradná, možná si ani neuvědomuje, že už nežije, snaží se s tebou mluvit, ale nedokáže to a jen tě děsí. Tady by pomohl jedině Aleš, mám mu říct?

Napůl jsem čekala, že mi Slávka odpoví, co to zas plácám za nesmysly, ale mýlila jsem se. Ona na mě jen upřela své uslzené oči a špitla: „Byla bych ti vděčná. Ale neposílej ho ke mně samotného, přijď s ním, prosím, potřebuju, aby u toho byl někdo, komu věřím.“ Ještě týž večer jsem zavolala Alešovi a domluvili jsme se, že hned následujícího dne po práci zajdeme společně za Slávkou domů.

***

Když Slávka uviděla Aleše, oči jí málem překvapením vypadly z důlků. Možná čekala nějakého černokněžníka s dlouhými vousy a špičatou čepicí a on jí svou postavou úplně obyčejného vysportovaného padesátníka v ošoupaných džínách dočista vyrazil dech.

Aleš se nechal zavést do pokoje po Slávčině mamince a vůbec se na nic neptal. Posadil se na židli, rozhlédl se kolem sebe pohledem, jako by se díval skrz jednotlivé předměty a skrz nás dvě, a začal mluvit: „Duše vaší maminky je tady, paní Slávko, sedí ve svém křesle a neví, co se s ní děle. Jak už vám naznačila Renáta, nedokázala odejít do nadpozemských sfér, zabránila jí v tom silná emoce. Ona se tak úpěnlivě a za každou cenu snažila držet svého života, že si ani neuvědomila, co se stalo a její touha stále žít ji sem připoutala.“

„Pokusím se jí převést na druhý břeh, dělal jsem to jen několikrát v životě a je to hodně náročné. Poprosím svoje duchovní přátele, aby mi pomohli soustředit tolik energie, kolik bude zapotřebí k tomu, aby si vaše maminka uvědomila, jak je to doopravdy a aby dokázala odejít tam, kde na ni čekají její blízcí.“

Načež Aleš zmlknul, stále vsedě na židli dal dlaně proti sobě a postupně s nimi různě manipuloval, občas přitom zvedl oči vzhůru. Jakkoli nejsem na tyto věci vnímavá, doslova jsem cítila, jak celý pokoj prostoupila neuvěřitelně silná neznámá pozitivní zklidňující energie. Tiše jsem se podívala na Slávku, která stála vedle mě, a z jejího výrazu jsem poznala, že vnímá to samé.

Celé to trvalo asi deset minut, nakonec Aleš vstal, udělal pravou rukou velký kříž a do prostoru a tiše řekl slovo: „děkuji.“ Potom se obrátil na nás dvě a pravil: „Maminčina duše v poklidu odešla do míst, kde není žádného zla ani protivenství. A vy, paní Slávko, se už nemusíte ničeho bát.“ Energie, kterou jsem před tím okolo sebe cítila, v tu chvíli odezněla a v celém pokoji zůstal jen klid a mír.

***

„Renáto, promiň, já jsem úplně blbá,“ vpadla Slávka druhý den ráno po hlavě do kanceláře. „Já z toho byla tak vyjukaná, že jsem vám oběma zapomněla poděkovat. Seš zlatá, že jsi to celé zorganizovala a Aleš je fakt formát. Představ si, že už se mi doma ty divné věci nedějí a ani se mi o mamince nezdály děsivé sny jako do včerejška. Chtěla bych se mu nějak odvděčit, nevíš, co mu mám dát?“

„Nemusíš nic, Slávko, ale jestli mu chceš udělat radost, kup mu nějakou dobrou kávu, na tu on si potrpí. Včera mi cestou od tebe říkal, jak je sám rád, že se to podařilo, na začátku si tím nebyl vůbec jistý.“

Tohle všechno se stalo zhruba před rokem a půl, celé to skončilo balíčkem kávy, kterou Slávka osobně předala Alešovi a malou decentní oslavou nás dvou nad dvojkou vína. Od té doby se už Slávka nestaví k tajuplným věcem mezi nebem a zemí tak odmítavě jako dřív a dokonce je občas spolu probíráme. Ale budoucnost si od Aleše předpovídat nenechá a tvrdí, že si nechce dělat zbytečné naděje nebo se naopak bát, kdyby to či ono náhodou nevyšlo.