Na přelomu roku měla Marta s Petrem řadu volných dní, protože firma byla jako každý rok zavřená a všichni zaměstnanci měli dovolenou. Snažili se volný čas maximálně využívat pro nejrůznější aktivity, i když jim počasí často udělalo čáru přes rozpočet. Nejoblíbenější se kupodivu stalo něco, co Petr ještě před rokem nazýval trochu posměšně kondiční vycházkou. S těmito dlouhými, pravidelnými a svižnými procházkami po okolí kdysi začala Marta, když potřebovala změnit svůj životní styl kvůli cukrovce. Později se k ní občas přidal brácha, který se po rozvodu přistěhoval do stejného města. A během posledních vánočních svátků Marta zkusila nabídnout kondiční procházku i Petrovi. Kupodivu se jednou dal zlákat a zalíbilo se mu to. Možná i proto, že během společné chůze navštěvovali zajímavá místa v blízkém okolí, která ještě neznal. Ale určitě i proto, že se jim na těchto vycházkách dařilo nacházet společná témata a bavit se o nich.

Pro dnešní vycházku si vybrali Labskou cyklostezku. V létě bývá velmi frekventovaná a chodci zde tvoří cyklisty utiskovanou menšinu. Ale začátkem ledna, při teplotě kolísající kolem nuly, bývá na trase liduprázdno. Podařilo se jim správně odhadnout, že na ní nebude náledí, neboť sníh zde bývá pravidelně odklízen. Zpočátku nasadili ostřejší tempo chůze a kochali se pohledem na místy zamrzající řeku a hejna kachen bojujících o každý kousek vody. Na zpáteční cestě nadhodili několik témat, ale nakonec stejně znovu rozebírali vánoční dárek od Tonyho.

Obálku samozřejmě otevřeli už na Štědrý den, ale z ní se toho až tak moc nedozvěděli. Našli tam jakési souřadnice, odkaz na webové stránky a telefonní číslo, na kterém si mají domluvit termín pobytu. Prostě Tonyho styl. Vrhli se na internet a zjistili, že budou mít příležitost užít si tzv. glamping. V tomto případě šlo o pobyt v perfektně vybavené maringotce, umístěné v kouzelné přírodě Orlických hor. K dispozici je prý i finská sauna a koupací sud. Petr to zhodnotil jediným výstižným slovem – perfektní. Marta však byla z takového dárku dost nesvá. Proč jim Tony daroval něco tak drahého a zbytečně luxusního? Vždyť v minulém roce byla jeho hlavním příjmem několik měsíců jen nemocenská! Samozřejmě se ho na to příležitostně zeptala. A dostala od něj jasnou a logickou odpověď: život má člověk jen jeden a má si ho užít.

V následujících dnech oba opakovaně přicházeli s nejrůznějšími nápady, jak si glampingový pobyt užít, co by mohli dělat a kam se podívat. Zatímco Marta snila o rozkvetlých loukách a výhledech z nejrůznějších rozhleden, Petr mluvil nadšeně o fotografování a prozkoumávání pohraničního opevnění v Orlických horách. Ponořil se do toho tak hluboko, že dokonce sehnal muže, který vlastní jeden z pěchotních srubů nedaleko Anenského vrchu a byl by ochoten jim umožnit jeho prohlídku. Vlastně je bavilo si o tom povídat a tak trochu snít, i když si uvědomovali, že výsledkem bude stejně nějaký kompromis.

Klesající teplota a nepříjemný vítr, prohánějící se volnou krajinou kolem řeky, je na zpáteční cestě nakonec donutily přerušit diskusi a pořádně přidat do kroku. Domů dorazili sice během několika minut, ale byli pořádně ošlehaní ledovým větrem.
„Uvařím kotel horkého čaje,“ řekla Marta téměř automaticky, když si v chodbě svlékala bundu.
„A co kdybychom se spolu zahřáli u nás nahoře? Je třeba využít každé vhodné chvilky, jak říká Tony. A možná jsou to na dlouho poslední klidné minuty v tomto domě. Mladí se můžou vrátit každou chvíli,“ navrhl nečekaně Petr.
„Jasně,“ souhlasila Marta zcela bez výhrad.

První pracovní den v novém roce nasměroval všechny do vyjetých kolejí. Dospělé do práce, děti do školy a do školky. Sofie se do školy těšila, chtěla se pochlubit kamarádkám, jak se naučila lyžovat. Daniel se však mračil, při oblékání rozhodně nespolupracoval a do školky se mu viditelně nechtělo. I Marta trávila dnešní den už od rána ve firmě. Bylo dobrým zvykem, že na zahájení roku vždy pronesla pár slov ke svým zaměstnancům. A také potřebovala dořešit několik restů, uzavřít minulý rok a rozjet věci související se zahájením roku nového.

Těsně před odchodem jí na stole zavibroval telefon. Na displeji se objevil její syn.
„Ahoj, co se děje?“ zeptala se rovnou. Libor většinou zavolal, jen když něco potřeboval.
„Nemohla bys prosím dnes odpoledne pohlídat chvíli Leu? Mai šla na kontrolu a nechali si ji v nemocnici. Asi tam zůstane pár dní. Potřeboval bych jí dovézt nějaké věci.“
„Co se stalo?“ vylekala se Marta.
„Mai je těhotná, ráno šla jen na kontrolu a asi se doktorům něco nelíbilo.“
„A proč jste mi nic o Vánocích neřekli? Jak dlouho je těhotná?“ vyhrkla Marta s náznakem nespokojenosti v hlase.
„Mami, Mai je ve třetím měsíci a nechtěla o tom ještě mluvit. Tak jsem to prostě respektoval,“ obhajoval se Libor.
„Ty pořád jen respektuješ!“ rýpla si už smířlivějším tónem.
„Mami, můžeš prostě přijet, nebo ne?“
„Jasně, jsem ještě v práci, můžu u vás být za pár minut. Odpoledne mám volné.“

Příjezd do míst, kde mnoho let bydlela, v ní vyvolal vzpomínky. Zejména na doby, kdy její děti byly ještě malé. Na téhle cestě dělaly první krůčky, na hřišti za domem si hrávaly a vracely se s rozbitými koleny. V téhle málo frekventované uličce se učily jezdit na kole a pod rozkvetlými bezy je nachytala s první cigaretou. Lehce vzdychla a odpoutala se od vzpomínek. Musí najít nějaké parkovací místo.

Liborovi se viditelně ulevilo, když mamka přijela. Naopak Lea se ho držela křečovitě za ruku a schovávala se za ním.
„Mami, můžeš Leu trochu zabavit? Nechce se ode mě hnout a já bych potřeboval zabalit nějaké věci pro Miu.“
„Zkusím to, ale víš, že na mě moc zvyklá není. Vídáme se v poslední době dost málo.“
„Mami, prosím, teď mi nic nevyčítej a zkus to!“
Marta zkusila vzít Leu za druhou ruku, ale ta ucukla a zamračila se.
„Leo, neměla by ses podívat na panenky? Jednu jsem slyšel plakat, možná bude mít hlad,“ pokusil se o rodičovskou fintu Libor.
Holčička o tom viditelně přemýšlela, ale tátovu ruku nepustila. Marta však pochopila a přistoupila na synovu hru. Zašla do kuchyně, vyndala mističky na stůl a vložila do nich pár malých piškotů. Pak se vydala s mističkami za panenkami do dětského pokoje. A to už Lea nevydržela. Pustila tátovu ruku a rozběhla se za babičkou.

Lea nebyla zvyklá být s babičkou sama, a tak tatínkův odchod pořádně oplakala. Marta musela zmobilizovat svou trpělivost a vynalézavost, aby ji po dobu tatínkovy nepřítomnosti přivedla na jiné myšlenky a trochu ji zabavila. Přesto se Lea často při hře zarazila a zadívala se ke vstupním dveřím. Marta ji v duchu srovnávala se svými dětmi ve stejném věku. Těm nikdy nevadilo, že je často hlídaly „cizí tety“. U matky samoživitelky to ani jinak nešlo. Když se Libor dlouho nevracel, Marta se rozhodla, že rovnou připraví něco k večeři. Podle toho, co našla v lednici, jí to vyšlo tak akorát na palačinky. Lea ji v kuchyni mlčky sledovala. Nemluvila, ale babičce dobře rozuměla. Ochotně našla a podala skoro všechno, co Marta potřebovala k přípravě palačinek. Bylo na ní znát, že se v kuchyni dobře vyzná.

Jakmile zachrastily klíče v zámku, Lea zahodila hračku a vystřelila jako šipka ke dveřím. Skočila tátovi rovnou do náruče. Marta vzala Liborovi tašku s nákupem a odnesla ji do kuchyně.
„Tak povídej, co je s Miou a kdy ji pustí domů?“ zeptala se, když ukládala potraviny.
Libor chvíli zaváhal, vypadalo to, že o tom nechce mluvit před dcerkou. Ale ta se ho držela jako klíště.
„Nevím, jestli jsem to úplně správně pochopil. Mia měla špatné výsledky nějakých testů. Zítra půjde na další testy a podle jejich výsledků se prý rozhodne, co bude dál. Pokud výsledky zítřejších testů nebudou dobré, čeká ji přerušení těhotenství. Je z toho samozřejmě rozhozená, oči má opuchlé, jak každou chvíli brečí,“ vysypal ze sebe Libor.
„To samozřejmě není dobré, ale občas se to stává. Aspoň brzy zjistí, co a jak bude dál.“
„Ty jsi hned se vším hotová. Ale my jsme se na to dítě těšili! Já vůbec nevím, co mám dělat.“
„Teď by sis mohl dát pár palačinek, určitě máš hlad,“ řekla klidně Marta a přistrčila mu talíř.
„Proč jsi tak přízemní? Pořád jenom mluvíš o jídle!“
„Abych ti připomněla, že život půjde dál. Budeš se muset pár dní postarat o Leu a o sebe. A teď musíš být své ženě oporou.“
Libor sklonil hlavu a svěsil ramena. Nepřipadal si jako bojovník ani jako opora. Automaticky se zakousl do jedné z palačinek.