Moji oblíbení hrdinové

1. 2. 2026

Moji oblíbení hrdinové se skrývají v tisícovkách knih, které jsem za celý svůj život přečetl. Je zajímavé, že největší počet oblíbených hrdinů jsem vnímal v samých začátcích svého čtení, kdy jsem si teprve utvářel své vědomí. A tak jsem se zaměřil na verneovky, mayovky a vůbec knihy dobrodružné. Je až neuvěřitelné, že se mi mezi tuto literaturu vtěsnali i Alois Jirásek a Božena Němcová.

S postupem let, jak jsem získával větší vědomost o světě, o tom, co je dobré a co špatné, tak jsem postupně ztrácel potřebu se nějak identifikovat s hrdiny knih, které jsem přečetl. Dospíval jsem. Ale čtenář jsem byl skutečně pilný. Už jsem o tom v jednom svém článku psal. U maturitní zkoušky na kralupském gymnáziu jsme měli za povinnost předložit seznam své dosavadní četby. Dal jsem si s tím docela velkou práci. Můj seznam obsahoval totiž rovnou tisícovku knih, které jsem do té doby přečetl. Když to viděl můj třídní pan Šťastný, úplně se vyděsil:

„Tak tohle číst skutečně nebudu. U toho bych strávil celý večer. Ale čtenář jsi skutečně velký.“

Možná, že ten seznam ovlivnil i moji maturitní zkoušku. Při zkoušce z češtiny seděl můj třídní u stolu kousek ode mne, ruce měl před ústy a napovídal.

Ale vrátím se opět ke svým oblíbeným hrdinům. Kupodivu jsem v mládí preferoval Julese Vernea před Karlem Mayem. Verneovy postavy mi byly nějak bližší než ty slavné postavy, prohánějící se po amerických prériích, ať už to byl Old Shatterhand, nebo indiánský náčelník Vinnetou. U Karla Maye byla hranice mezi zlem a dobrem o něco ostřejší než u Julese Vernea. Verneovky byly více o životě. U Karla Maye jsem proto raději přešel od amerických prérií k prostorám Předního východu, k postavě Kara ben Nemsiho a jeho věrného druha Hadži Halefa Omara, výřečného, odvážného, horkokrevného člověka, zcela oddaného svému německému příteli.

Ale abych se vrátil k Boženě Němcové a Aloisi Jiráskovi. Historii jsem měl rád už od malička. Lákalo mě vědět, jak žili a jak se chovali naši předkové, zkrátka, chtěl jsem si přiblížit minulé časy se všemi přednostmi i negativy. Přestože jak Jirásek, tak Němcová byli mezi mými spolužáky neoblíbení, protože jejich knihy byly součástí povinné četby, já jsem v knihovně otcově i v knihovně obecní tyto autory vyhledával. Jednou mi obecní knihovník dokonce řekl, že jsem nepilnější čtenář z celé vesnice. Pro mne to bylo až vyznamenání.

Nemůžu si, pochopitelně, pamatovat vše, co jsem četl. Ale co vím určitě, že ta spousta přečtených knih měla na můj další život podstatný vliv. Přinášela zajímavé informace a formovala mimo jiné i moji osobnost.

Když jsem se před lety stěhoval z Prahy do Litoměřic, stál jsem před problémem, co dělat se svými knihami, kterých bylo asi 2000. Po krátké úvaze jsem 600 knih, vesměs beletrie, rozvezl po různých domovech důchodců na Ústecku. Stovku knih jsem věnoval i litoměřické věznici.