Nejenom lidé, ale i kočky, a vlastně všechna zvířata mají svůj příběh. Tento začal v Jimramově, což je útulný městys ve Žďárských vrších, kde se všichni znají, včetně majitelů domácího zvířectva, a zde se jednoho dne z ničeho nic objevil kocour.

Bloudil sem a tam, nikdo ho neznal, neměl tu svůj personál. Přitom byl čistý a vykastrovaný. Dobří lidé se ho ujali, ale bohužel soužití s domácími mazlíčky se ukázalo nemožné. A tak žil se slepicemi, někde na seně a lidé ho chodili krmit, aby uznali, že si zaslouží lepší život a podali kočičí inzerát. Trefili se do mě dokonale, protože přesně odpovídal mému poslání zachraňovat kočky, což platí o všech v příběhu. A tak se kocour stěhoval do lepšího.

Co vás v první chvíli napadne? Mě tedy, že ho někdo vyhodil z auta a ujel. No ještěže to neudělal někde v lese. Fuuj.

V rámci vstupní prohlídky do rodiny absolvoval několik vyšetření a očkování.

První den se slušně zeptal, jestli si může zdřímnout v posteli,

a pak už to bral jako samozřejmost.

Svoje nové teritorium nejdříve prozkoumal z krytého posedu a

přitom se živil kaktusem.

Teprve potom si troufnul ven, kde hned našel kámoše a

dělil se s ním o stravu.

Kočičí potravy a dobrot má samozřejmě dostatek, ale aby nezapomněl instinkty predátora, živí se také tím, co právě uloví.

ale nejraději loví myši.

Do díry umí čumět hodiny,

aby nakonec uspěl.

Ze všeho nejraději však loví moje nohy.

Jednou večer mě poškrabal na ruce a druhý den měl kontrolu u kočičího doktora, který nás pak zmáknul oba dva.

Po uspěšném lovu se jako každá kočka pořádně umyje.

 

Všechno do čeho se dá nastěhoval baví všechny kočky.

V zimě toho po venku moc nenalítal, protože si oblíbil advent a

zvláště Vánoce.

Přidám ještě vzpomínku na jednu smečku, zvědavou samotářku a Karla.

Gjuše byl nenápadný kocour, které myšli nemohl ani vidět a

schovával se před nimi, kde se dalo.

Týše byla princezna, případně nevěsta,

která dokonale ovládala maskování. Ve vaně bylo ideální.

Oskar byl ochránce ptačích krmítek před predátory a

a vynikal ve šplhu.

Makče Pikče už jako kotě přišel o nohu, ale nijak ho to nelimitovalo. Lítal po venku, jako by se nechumelilo, případně chumelilo.

Byl přísnej a děsně ukecanej.

Všichni patřili do jedné smečky, která se v zimě povalovala doma a v létě se pohybovala venku. Ráno jsem otevřel dveře, zavolal čiči a členové smečky se začali sbíhat ze všech stran. Pak se seřadili u dveří, Oskaře vyskočil na kliku, otevře dveře a

všichni se nahnali ke snídani. To ale neznamená, že ještě něco

nevyžebrali. Dnes už jsou všichni v kočičím nebi, včetně

solitérky Elizabet Jandlové, která

roztomile švidrala a věčně nám domů něco nosila.

Karel. Nežil s námi doma, ale na zahradě nad městem. Když se na jaře poprve objevil, byl hodně nemocný, a tak jsme spolu jezdili přes celý město k doktorovi a cestou se stavili na pivku.

Naštěstí se do zimy stačil uzdravit a chodil nám pokaždé v zime naproti.

V létě se mnou bydlel v boudičce. Pak jednoho dne odešel a už se nikdy neobjevil.

Stará Lízina byla neskutečná pohodářka, ale to už je příběh hodně letitý.