Žiji v krásném „bílém“ městě v Opavě, ve městě Bezručově. Každý měsíc jezdím za maminkou do Přerova.  Asi 80 km vlakem. Má letos 89 let a ještě je s pomocí sestry soběstačná. Má základní vzdělání a přirozenou inteligenci. Pořád jí to myslí. Žádná demence nebo velké zapomínání. Když má vnouče (je jich 10) nebo pravnouče, děti, snachy a zeťové narozeniny, tak jim zavolá a popřeje, i když jsou roztroušení po celé republice. Také jsem za ní byl včera. Manželka upekla pro ni borůvkový koláč a já vzal zabíjačku. Jinak pro ni dělám různé retro pomazánky, které si jednoduše namaže na chleba. Třeba škvarkovou, rybičkovou, vajíčkovou, česnekovou, salámovou, bůčkovou a další. 

Sedíme těsně vedle sebe na gauči, oba jsme nahluchlí, a něžně se dotýkáme. I v 72 letech na mě dýchá její láska. Je šťastná, že jsem ji opět navštívil. Bavíme se o houbách. „Letos byla pravá zima po dlouhé době. Když je sníh, je i hodně hub“. Povídá maminka. Vzpomínáme na mé dětství, kdy mě s babičkou učili znát výtečné houby do kterých lidé v lese kopou. Holubinky, růžovky, ryzce, syrovinky, čirůvky, choroše, pýchavky a další. Moc se mi ty znalosti hodily, když jsem jako inspektor dělal zkoušky znalosti hub, abych je mohl posléze kontrolovat. Může se prodávat 77 druhů, ale třeba hřib žlutomasý (babka) nikoliv, protože je hojně napadán plísněmi.

Má maminka se v šestnácti se mnou v bříšku přestěhovala ze slunné jižní Moravy do drsnějšího prostředí podhůří Jeseníků. Vesnice byla obklopená hlubokými lesy. Ideální místo pro sběr lesních plodů.  Rodiče od otce zakoupili pro ně útulnou chaloupku, která byla naproti jejich domu.   Co se týče houbaření, tak obyvatelé této dědiny byli absolutně neznalí toho, co jsou to za dobroty a hříbky nesbírali. Babička, matka od otce,  si myslela, že jsou všechny jedovaté a proto důrazně zakázala mladším svobodným bratrům mého tatínka něco od švagrové s houbami konzumovat. Samozřejmě pokrmy voněly celou ulicí a přilákaly i uvedené hochy. „Jindro, co vaříš, že to tak voní? Dáš nám ochutnat. Mámě to neřekneme“. Žadonili.

Mě jako nejstaršího (byli jsme čtyři sourozenci) vyslala samého do lesa. „Běž na skalku, tam mezi mladými břízkami rostou křemenáče“. Byl z toho pekáč houbové sekané. Pěkně napůl. Mleté okořeněné maso a houby. To byla dobrota. Nebo nás všechny s půllitrovými hrníčky vyslala do lesa na lesní jahody. To byla jiná vůně než ty zahradní. Ušlehala nám z nich pěnu, která voněla lesem. Ještě teď její chuť na jazyku cítím. Tak jsme si zavzpomínali. Povídá mi: „Jsem šťastná žena. Je vás hodně a všechny mám vás ráda. Děkuji Bohu, že mě navštěvujete, myslíte na mě a máte mě rádi. Také, že nemusím zatím do domova důchodců“. Zrovna ji volala příbuzná, jak se jí v tomto zařízení nelíbí. Jak si tam lidé podle ní lezou na nervy. Přes den poslouchá přes sluchátka křesťanské rádio Proglas. Modlí se za nás všechny. Je to příběh téměř devadesátileté ženy, která je ráda na světě, protože má pro koho žít.  

Nic není ideální. Člověk ve stáří bývá nevlídný a popudlivý.  O matku, se stará sestra. Nemá to s ní jednoduché. Připadá mi, že lidé v pozdním stáří jsou, aspoň podle naší rodinné linie, někdy pěkně protivní. Je paličatá a dělá i naschvály.  Minulou neděli vytopila byt. Byli přivoláni hasiči, protože neotvírala a voda proudila po schodech až do sklepa. Dala si zubní protézu do umývadla a pustila na ni tekoucí vodu. Voda začala přetékat na zem. Jestli si někdo myslí, že když bude po tmě, tak ušetří, není to pravda. Matka se potom došourala do kuchyně, uvelebila se na  židli, na druhou si dala odpočívat nohy. Na hlavu sluchátka a poslouchala křesťanské rádio Proglas a samozřejmě zhasla. To, že má pod sebou 10 cm vody nevnímala. Sestra spolu s dalšími čtyřmi ženami dávala tři dny byt do pořádku a ještě od mámy sklízela nevděk. Asi to patří k vrtochům stáří. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy byla babička, matka naší maminky ve stejném věku. Staral se o ni svobodný strýc. Jak jel s kamarády na vodu, tak zaskakovala naše máma.  Vždy se po týdnu vracela psychicky zcela vyčerpaná. „S mámou to je hrozné“.  Jak je vidět historie se opakuje. Přiznám se, že jsme si se sourozenci po té spoušti říkali: „Asi to naše potomky také čeká“.