Právě jsem si natahoval kalhoty, když zazvonil venkovní zvonek. Rychle jsem spláchl, koukl na sebe do zrcadla, na chodbě se nacpal do pantoflí, které nosím kolem domu, a vyšel ven. U branky stála starší paní, určitě přes osmdesát. Byla pěkně ustrojená – zimní kabát, hedvábný šátek, brýle, a k tomu příjemný úsměv. Zlehka se opírala o hůlku.

„Dobrý den. Nevíte, kde tady v ulici bydlí Špotákovi?“

„Špotákovi? To jsem tady nikdy neslyšel.“

„Mají tady mít dům.“

V naší ulici je po obou stranách víc než deset rodinných domků a jak to bývá, znám jména jen asi poloviny majitelů.

„Jak říkám, to jméno neznám. Není to v jiné ulici?“

„Ne, ne. Bydleli tady odjakživa.“

„No ale tady byla dřív louka. My tu jsme dvacet let a ti první se přistěhovali ještě pár let před námi.“

„Bydleli o kus dál,“ říká mírným, hřejivým hlasem. Že by bývalá učitelka? Nebo knihovnice?

Chvíli váhám. „A vy jste je přijela hledat?“

„Ano.“

„A kde bydlíte?“

„Tady, na sídlišti.“

„Tady na sídlišti??“ To je jen o dvě ulice opačným směrem. Takže hned zbystřím. „A kdy jste u nich byla naposled?“

„No to už je dávno. Víte, já tu mám tetu. Bydlela v téhle ulici.“

Tetu, říkám si. Tedy člověka o dost staršího, než je ona. Které by dnes klidně mohlo být sto. Hledá ji v ulici, kde nebyly domy. Přitom bydlí jen o dvě ulice dál a naše městečko je docela malé. Co mám dělat? Na stole mi stydne káva a chystal jsem se zavolat dceři, kdy mám přijet hlídat vnuka. Malý kulíšek musel zůstat doma, s rýmou do školky nesmí. Dcera potřebuje pracovat u počítače, bude mít nějaký důležitý „kól“.

Musím se rozhodnout.

„Víte co? Já si vezmu kabát a boty, počkejte tu na mě.“ Vběhnu do domu, rychle se obuji, vrazím do kuchyně zkontrolovat vařič a běžím ven. Stojí tiše u branky a s klidným úsměvem čeká.

„To jste hodný člověk, že mi pomůžete,“ říká tiše.

„To je maličkost, já mám času dost,“ lžu. „Dneska už tu svou tetu nenajdete. Doprovodím vás domů a zítra to zkusíte znovu, co říkáte?“

„Jak myslíte. A mohu vás pozvat na čaj nebo na kávu?“

„No, tak to určitě... Jen nevím, jestli budu mít dost času,“ zaváhám. Vím, že ne, za chvíli musím jet těch patnáct kilometrů k dceři.

„Tak půjdeme tudy,“ ukáže směrem k sídlišti.

Kráčíme pomalu. Opírá se o hůlku jen zlehka, jako by ji měla spíš na okrasu. Na svůj věk vypadá velmi svěže. Po sto metrech jsme na hlavní. Sídliště začíná kousek dál, jenže paní mě náhle chytne za ruku: „Tady ne, bydlím tamhle.“ Ukáže na dům s pečovatelskou službou. A mně to náhle dojde celé.

 

První den

Vstoupíme do chodby a hned narazíme na ředitelku. Ta se jen podívá a už: „Ale ale, paní Heřmánková. Že byste se nám zase ztratila?“

Zase? „Ale kdepak,“ říkám rychle. „Setkali jsme se v Topolové ulici.“

„Někoho hledala?“

„Svou tetu.“

„Aha, tetu. Rozumím. Tak vám děkujeme,“ loučí se.

„No, paní mě totiž pozvala na čaj, tak jsem si říkal, že bych mohl...“

„Samozřejmě, jen běžte,“ pokývne ředitelka. „Paní si občas nemá s kým popovídat. Ale v šest musí být na večeři.“

„To určitě bude, vždyť je teprve půl čtvrtý.“

Kruciš! Moje dcera má mít pracovní rozhovor. Tahám rychle z kapsy telefon. „Kláro, prosím tě, vím, že jsem měl být ve čtyři u vás. Nemůžeš si ten kól odložit?“

„Představ se, že ho zrušili?“ ozve se vesele dcera, „takže nemusíš jezdit vůbec. Jenom kulíšek se na tebe tak těšil.“

Obracím se k paní Heřmánkové. Stojí tam se svým vlídným úsměvem. Rukou mě pozve dál a otevře dveře svého maličkého bytu.

A pak jsem k ní po tři dny chodil a naslouchal příběhu jejího života…

 

Narodila se v roce 1940, ale to jsem si spočítal až později, když se zmínila, že jí je pětaosmdesát. Krásný věk a ona je krásná žena. S pečlivým účesem a pěstěnými nehty. Ta určitě nechodí tady po domově v teplákách nebo dokonce v županu, jako jsem si hned při vstupu všiml. 

Nejdřív se představím, ale ona jako by neslyšela. „Víte, já se za svobodna jmenovala Steierwaldová. Jméno Heřmánek pro mě bylo vysvobozením.“

„Špatně se to vyslovovalo, co?“ nadhodím.

„Hlavně to nikdo neuměl napsat. Ani učitelky. Měli jsme německé jméno po tátovi, ale máma s námi mluvila jen česky. On prý taky uměl.“

„Vy nevíte jistě, jestli tatínek uměl česky?“ divím se.

„Byl mi necelý rok,“ hlesne.

Náhle se ptá: „Dáte si čaj? Bylinkový? Udělám nám mateřídouškový. Dělá dobře na žaludek.“

Neodvažuji se pokračovat otázkou na její tetu, která má bydlet v naší ulici, ale paní Heřmánková už mluví o něčem jiném. Měla dvě panenky, malou Marcelku a velkou Andulku. Té chyběla jedna nožička. Matka neměla peníze na novou panenku, ale děvčátku to nevadilo. Ukládala Andulku láskyplně do postýlky z hadrů a vozila na vycházku v krabici od bot.

Stará paní přivírá oči a mně je jasné, že si připomíná útlé dětství. Minutu tiše popíjíme čaj a já čekám na pokračování. Přišlo.

„Trochu se nám svažovala, ale bylo to prima a holky mi ji záviděly.“

„Počkejte, co že se vám svažovalo?“

„Podlaha v kuchyni přece. To jsem neřekla?

„Neřekla.“

„Tak vidíte. A já ji mám před očima. Kvalitní německá práce. Protože byla dřevěná, byly tam úzké drážky mezi prkny. A právě v těch drážkách jsem si pouštěla kuličky. Jednou u nás byly holky ze třídy a bylo to poprvé, kdy mi někdo něco záviděl.“

„Odkud vlastně pocházíte?“ ptám se.

„Pocházím? Jak to myslíte?“

„Kde jste se narodila?“

„Jo narodila. Znáte Bensen?“

„Benzen?“ divím se, „to je přece rozpouštědlo, čistá chemie“. Už zas mluví z cesty?

„Narodila jsem se v Bensen, v Sudetech,“ opraví mě klidně. „Ten název už nikdo nezná, je to Benešov nad Ploučnicí. Za Českou Lípou.“

Sedíme a povídáme si, vlastně ona povídá, já se občas na něco ptám. Uvádí různé detaily z dětství a je jasné, že to úplně snadné neměla. Její tatínek měl vzdálený židovský původ a angažoval se v německé sociální demokracii.

„A kdy a kde zamřel?“ ptám se opatrně.

Bez odpovědi mává rukou. „Na silnici k Ovesné seděla komise, předsedal tomu ruský komisař. Tady všichni Němci odevzdávali náušnice, prstýnky a klíče od domů.“

„Kdy to bylo?“

„To už je dávno,“ říká odevzdaně. „Muselo to být někdy v květnu nebo červnu, hned po válce.“

Náhle mě napadne podívat se na hodinky. Bude právě šest!

„Paní Heřmánková, my jsme se zapovídali a vy musíte teď hned na večeři. Tak vám děkuju za čaj i za ten zajímavý rozhovor…“

„Ale já už jsem večeři měla.“

„Ano, ale myslím dnešní večeři, máte ji teď od šesti.“

„Už jsem byla,“ brání se.

„Tak pojďte, já už taky musím odejít.“

Mlčky vstává, já taky, hodím na sebe kabát a v předsíňce se obouvám.

„Paní Heřmánková, vezměte si pantofle, jste jen v ponožkách.“

„A tak, to děkuju.“

Vycházíme ven a tam už zčásti svolávají, zčásti přivážejí lidi na večeři. Raději vedu paní Heřmánkovou až do jídelny. Je krásná, celá do žluta a do bíla, s mnoha světly. Sem bych klidně a rád chodil, kdybych se tu někdy octl.

Za mnou se ozve ředitelka: „Jdete na poslední chvíli.“

Moje hostitelka odchází ke stolům a já se omlouvám: „Vykládala mi spousty věcí. Ze svého života. Silný příběh, dojímavý.“

„Nojo, paní Heřmánková! Té nesmíte všechno věřit. Že vám říkala o tom, že měla tatínka Němce a že se jim brzy ztratil?“

Zaraženě mlčím.

„A že bydlela někde v Německu? Ona si vymýšlí každou chvíli.“

„A jak to víte, že si vymýšlí, že se to nestalo?“

„Musel byste ji víc znát. Zrovna včera jsme u ní hledali žehličku. My žehličky na pokoj půjčujeme, ale musí nám ji během půl hodiny přinést. Aby ji lidi někde nezapomněli zapnutou.“

„Ona zapomněla na zapnutou žehličku?“

„To naštěstí ne. Ona ji i vypnula, ale uložila ji ještě horkou s vyžehlenými věcmi do skříně. Příště to může být horší.“

„Dobře, že lidi takhle hlídáte. Je to aspoň pro ně všechno snadnější,“ chválím.

„Musíme. Zrovna paní Heřmánková zapomíná brát léky. Vzali jsme si je do kanceláře a raději jí je ráno a večer nosíme.“

 

Odcházím domů a moje nadšení vyprchává. Jenže pak doma hledám v mapách. Bensen! Skutečně se tak Benešov jmenoval. Paní Heřmánková nelže. Ale někdy má problém odlišit skutečnost od vzpomínek. Co se stalo nedávno, třeba dnes, to si nepamatuje, ale na události z mládí si může vzpomínat docela přesně. Může být dezorientovaná, hledala u nás něco, co je nebo bylo sto kilometrů daleko v úplně jiném městě. Někdy se chová jakoby defenzivně, odevzdaně, ale rozhovor se mnou ji zřetelně nastartoval. Mluví plynule, dobře si vzpomíná, reaguje na otázky, které jí dávám. Ale zase – na večeři by šla v ponožkách a navíc tvrdila, že už ji měla. Zapomíná na žehličku, ale chodí a mluví dobře. Ne ne, s paní Heřmánkovou to vůbec není špatné. Ještě ne.

 

Druhý den

Hned u snídaně si netrpělivě vymýšlím otázky a až do odpoledne jsem jak na trní. Jako když máte rozečtenou detektivku. A byly asi tři a minuta, když jsem vstupoval do domu. Ředitelka tam nebyla. Rychle proklouznu na chodbu, kde byl pokoj mé hostitelky. V jaké bude kondici? Bude mít radost? Nebo ztratí řeč a bude mlčet? Nebo bude mluvit úplně z cesty? A mám jí připomenout, že u nás hledala svou tetu?

Ale dopadlo to jinak.

Na zaťukání neodpovídá. Musím to zkusit ještě jednou a hlasitěji. Pak se konečně otvírají dveře. Paní Heřmánková má na sobě župan a vypadá rozespale.

„Dobrý den. Tak jsem tady, jak jsme se včera domluvili.“

Protírá si oči a upravuje vlasy. Nechápe. „A co potřebujete?“

Jsem v rozpacích. To jsem nečekal. „Já jsem přišel, jak jsme se včera domluvili. Vyprávěla jste mi o svém dětství. Můžu jít dál?“

Domlouváme se, že deset minut počkám venku. Pak mi otvírá dveře a zve dovnitř. „Promiňte, že jsem vás nechala čekat. Proč jste vlastně přišel? Už jste mi to říkal, že?“

Zopakuju to. Opět dostávám čaj a opět hovoříme.

„Přišla Rudá armáda. Já si na tu dobu málo vzpomínám, bylo mi pět let, ale něco mi řekl starší brácha, Jindra. Tomu bylo dvanáct. Že hned v prvních dnech Rusové chodili po městě a hledali německé ženy. To se mé matky netýkalo, byla to stoprocentní Češka. A představte si, že někdo, nevíme, kdo to byl, poslal ruské vojáky k nám, protože tam bydlí moje máma a to je manželka Němce. Manželka Němce! To stačilo.“

Přišli pro ni a odvlekli ji do vojenského tábora směrem na Českou Lípu. „Pak jsme o ní skoro dva týdny neslyšeli. Spali jsme u sousedů, báli jsme se přijít domů, aby se zas neobjevili ti strašní vojáci s rudými hvězdami.“

Dýchám. Naslouchám.Za dlouhých deset dní se jejich máma vrátila. Paní Heřmánková mluví tak tiše, že jí sotva rozumím. „Vrátila se unavená, bledá, ztrhaná, sotva se ploužila. A nikdy, nikdy nikomu neřekla, kde byla a co se jí tam stalo.“

Ztěžka polknu a bez hnutí mlčím. O něčem takovém jsem kdysi něco zaslechl. Vím, že se to v armádách, které útočí na území plné civilistů, stává běžně. Teď zrovna by v Súdánu mohly ženy i malé holčičky vyprávět…

Na okamžik ztrácím pozornost, ale paní Heřmánková se taky odmlčí a jen v prstech zamyšleně hněte gumový míček s výčnělky.

„Na co to máte?“ zkusmo se ptám.

„Já…, mám ho tady…“ odtuší a je vidět, že správně neodpoví.

Bere nám oběma šálky od čaje a na chvíli mizí v kuchyni. Když přispěchá zpátky, svým přívětivým hlasem se ptá: „Dáte si u mě čaj?“ Jindy bych se snad začal smát, ale teď mi zatrne a jen se zas musím nadechnout.

„Mámě tak krásně voněl župan, když mě koupala v dřezu s teplou vodou,“ zasní se.

Odvažuji se: „A co se stalo pak? U vás doma…“

„Máma od té doby, od toho slavného osvobození, už vlastně nežila.“

Postupně se dozvídám, že její matka se jako by zhroutila do sebe. Nechtěla jíst, nechtěla skoro vůbec mluvit. Málokdy zvedla oči. A už se nikdy nezasmála. Bloudila po bytě nebo po venku, nic neříkala.

„Nešlo to jinak, teta si nás musela vzít k sobě,“ říká paní Heřmánková a oči se jí lesknou. „Mámu pak někam odvezli.“ Skoro neslyšně dodává: „Vůně županu mi po ní zůstala.“

Chvíli sedíme mlčky. Mně se točí hlava. Vím, že je čas jít domů, ale nenapadá mě vůbec žádné slovo, které bych mohl vyřknout. Jistě je na světě mnoho těžších příběhů utrpení a hlubokého smutku a já nechci zachraňovat lidstvo. Úplně by mi stačilo, kdybych tehdy šel v Benešově po ulici a mohl vzít za ruku děvčátko, které by ke mně s důvěrou vzhlédlo a já bych s ním šel za její tetou. Bezpečnou cestou, bez křiku, střelby a opileckého hulákání. Tehdy to byla malá holka. Jistě prožívala úzkost z okolního světa a hledala bezpečí. Ale ještě nevěděla, že zlo je všudypřítomné a důkladné.

 

Pak jdu konečně domů a hlavou se mi valí útržky rozhovoru. Němečtí vojáci nebo úředníci odvlekli jejího tatínka do nějakého koncentračního tábora, do nějaké továrny, kde musel Hitlerovi vyrábět munici. A už se domů nevrátil. Naši osvoboditelé, ruští vojáci, jí znásilňovali maminku celých deset dnů. Sice se vrátila živá, ale jako by se změnila v někoho jiného. O vlastní děti ztratila zájem, zřejmě ji postihla duševní porucha. Neměla sílu být zase maminkou. To ne my, to zlí lidé pokaždé vyhrávají.  

Co se to probůh stalo? Co se to sakra s lidmi děje??

 

Třetí den

Třetí den odpoledne už běžím, poháněn zvědavostí a soucitem s paní, která se ztrácí kdesi ve svém životě. Za chvíli už sedíme u čaje a já se ptám na ten okamžik, kdy zůstala sama. „A co jste tedy udělala?“

„Šla jsem k tetě, ale nemohla jsem ji najít.“

„A kde bydlela ta teta?“

„Ta bydlela blízko Děčína, v Boleticích. “  

„Cože? Až v Děčíně?! “

„Ano, v Topolové ulici. Teď je to součástí Děčína, malá ulička a na jejím konci dům, kde teta bydlela. Dál už je jenom louka a les. “

Zalapám po dechu: ona šla kdysi za tetou do Topolové ulice! My totiž tady, v úplně jiném městě daleko od Benešova… bydlíme taky v Topolové ulici! Náhle to do sebe zapadalo. Že paní Heřmánková začíná být dementní, jsem si povšiml ještě u našich vrátek. Ale že do naší Topolové ulice šla hledat svou tetu, kterou tolik milovala a na níž vlastně v dětství tolik závisela, tak to způsobila, vážení, nesmírná síla vzpomínek. To síla prožitků z dětství protrhla v její hlavě přehradu zapomnění, vyřinula se do současných dnů jako blesková povodeň a zaplavila mozek a celé myšlení. Proto se oblékla a šla tetu hledat.

Jsem chvíli tak ohromen, že si toho všímá i stará paní. „Snad jsem něco neřekla?“ ptá se starostlivě. „Snad jsem se vás něčím nedotkla?“

„Nene, vůbec ne, jen mi to něco připomnělo.“ Opět jen polknu, nadechnu se a pokračuju: „A našla jste ji?“

„Našla. Šla jsem po silnici údolím směrem na Děčín. Víte, od nás si nemůžete splést cestu, protože to je pořád podle řeky.“

„Jak jste to dlouho šla?“ žasnu.

„Ale kdepak dlouho, jen několik hodin. Navečer mi zastavili dva pánové s autem a ti mě svezli dokonce až na začátek ulice.“

Oddechnu si. Malá holka jede v prvních týdnech po válce v autě se dvěma neznámými pány! „To jste měla štěstí.“

„Já měla většinou v životě štěstí,“ podotýká a já na to nemůžu říct nic, třebaže by se její tvrzení dalo docela snadno vyvrátit.

„Jak jste byla u tety dlouho?“

„No dlouho, mnoho let. Šla jsem do učení.“

„Kam to bylo?“

„Do Děčína. Tehdy v Děčíně pro holky nic nebylo, ani textil, ani kuchaři, nic. Tak jsem šla do učiliště pro chemickou výrobu. Jsem vlastně vyučený chemik.“

Dopíjím čaj. Paní Heřmánková mluví klidně a souvisle a já vůbec nechápu, proč mě ředitelka tak varovala.

Namítám: „Ale za války přece nemohla být v Děčíně Topolová ulice, vždyť to bylo čistě německé město.“

„Však taky ne. Na Topolovou se změnila až po válce. Ale německy to bylo podobné, něco jako Papier nebo Paplar.“

Okamžitě vytahuju mobil s překladačem. Anglicky Poplar je topol, ale to jsem se přehmátl. Tak němčinu: nojo, Pappel. Takže Pappelstrasse. Paní Heřmánková vyrůstala od války u tety, kterou neodsunuli, a její brácha odjel někam do učení.

„A jak jste se vlastně ocitla tady, v Hodkovicích u Liberce?“

„To je zásluha mého muže. Potkali jsme se, když byl na vojně a protože bydlel s rodiči v Českém Dubu, tak jsme se tam přestěhovali. A pak, když umřel, bydlela jsem nějakou dobu sama, ale už jsem to těžko zvládala. Hodkovice byly první volba, protože do velkého města jsem nechtěla, ani bych se tam do pečovateláku nedostala. Ale tady se to povedlo.“

Už zase nevím, jak se rozloučit, jak to celé ukončit. Je to pro mne velmi intimní okamžik. Cítím soucit s tím dítětem, které v ní zůstává, a současně lítost nad tím, že to nikdo nedokáže změnit.

„Víte,“ říká tiše, odevzdaně, „aspoň ta vůně kdyby tu se mnou byla pořád. Ona vždycky zmizí a jen někdy ji cítím tak silně jako tehdy. Jako před tím, než ji odvedli.“

Nakonec se přece jen loučím s tím, že zas jednou přijdu. Zavírám potichu dveře a na chodbě se srazím s ředitelkou. V kabátě a s velkou kabelou jde právě domů.

„Vy jste u ní byl zase? Vy se sem můžete rovnou nastěhovat.“

„Vyprávěla mi o svém životě, hlavně o dětství. Co se jí stalo a…“

Přeruší mě: „Nám třeba tvrdila, že šla pěšky odněkud do Děčína, když jí bylo pět let.“

„To mi taky říkala.“

„No tak vidíte.“

„Ale že to má pořád v hlavě! Třeba se jí to přece jen stalo.“

„Prosím vás, staří lidé toho občas napovídají…“

Odcházím. Někdy toho moc napovídají ředitelky. Já už jsem si jistý, že se to opravdu stalo. Paní Heřmánková si spletla Topolovou ulici. To ten čas, který jde stále dál a který si nemůžeš koupit ani pronajmout, upravil její příběh. Paměť klame. Přesouvá ulice, stěhuje nás, přeskakuje roky. Mění skutečnost. Jenže bolest nepřemístíš. Ta zůstává, kde vznikla.

 

Když jsem odcházel potřetí, stmívalo se a začal foukat nepříjemný vítr. Možná pršelo, možná jsem jen trochu brečel. Ne kvůli tomu, co si paní Heřmánková pamatuje špatně. Brečel jsem nad tím, jaký život měla v dětství, když ztratila oba rodiče, a kdo to způsobil. A brečel jsem nad celým lidstvem, nad tím, kolik lidí je zlých, nenávistných, zavilých.

Doma jsem dlouho seděl potmě.

Pouštím si Bachovu árii z Matoušových pašijí. Erbarme mich, mein Gott, Smiluj se nade mnou, Bože. Smiluj se nad námi všemi.

My, kteří máme paměť dostatečně zachovalou, to máme téměř snadné. Víme, že ve stáří je nejvyšší čas usmířit se se svou minulostí. Protože paměť, ta podléhá zubu času. Ale bolest, bolest nikdy nezreziví.