Mosty, které vypráví - písecký Kamenný most
Písecký kamenný most v noci. Pohled z terasy kavárny Tonino café. Všechna fota Jan Zelenka

Mosty, které vypráví - písecký Kamenný most

16. 3. 2026

Vodní toky byly odjakživa, a nejen ve velkých městech, ale i v  městech menších, důležitým faktorem vytvářejícím specifickou atmosféru. Jak by asi vypadala Paříž bez Seiny, Londýn bez Temže, Praha bez Vltavy, Florencie bez Arna nebo Benátky bez svého kouzelného zálivu a hlavní páteře města Canale Grande. Tvář těchto měst by byla zcela jiná. Daleko chudší. Dalo by se pokračovat dalšími a dalšími jmény. Dalšími velkými světovými městy a řekami. Ale nejen těmi. Můžeme vzpomenout i naše mnohá, pěkná městečka ležící na řekách. Nemohu si pomoci, ale z mnoha těchto českých měst, která jsem v  životě prošel, alespoň pro mne, výrazně vystupuje z řady jihočeský Písek. Kouzelné městečko na řece Otavě.

Historické parkány, promenáda kolem Otavy s výhledem na písecký hrad, Šrámkův splav, stará elektrárna, rekonstruovaná Sladovna, malebný Portyč, Čertova stezka, vedoucí hlubokým údolím Otavy daleko za město, Písecké hory s lesním hřbitovem, Václavský jez. Písek je neobyčejně malebné město a také moje srdeční záležitost. Pokaždé, když jsem v  Písku pracovně pobýval, jsem se navečer s  fotoaparátem a stativem ponořil do ztichlých ulic a dokumentoval kouzelnou atmosféru, kterou večerní město přímo vyzařovalo. Moje fotografické a relaxační putování městem poté končilo vždy na jednom a tom samém místě. U sklínky frankovky na terase kavárničky poblíž starého mostu.

Jestli je na Písku právě něco zvláštního, až ikonického, tak je to ten nejznámější symbol města, starý gotický most ze 13. století.  To, že se mu ve středověku říkalo Jelení, je spíše historická anekdota. Po dokončení mostu bylo prý rozhodnuto, že se bude jmenovat po prvním, kdo po mostě přejde. A protože to měl být překvapivě jelen z blízkého lesa, most se pojmenoval po něm. No, třeba je to i pravda. Kdo ví. Dnes se oficiálně nazývá Kamenný most v Písku, ale místní mu neřeknou jinak, než starý most. Ostatně, ani já jsem ho nikdy jinak nenazval. Má už přece svoje léta.

Sochařská výzdoba mostu doznala v průběhu času a četných povodní dost úprav. Nyní jsou na mostě pouze repliky. Originály jsou v Prácheňském muzeu v nově rekonstruované Sladovně. Ale člověk, který sedí v kavárničce hned při kraji mostu a dívá se na tu gotickou nádheru, nijak zvlášť nerozlišuje, co je ještě původní a co už jen replika. Vnímá tuto stavbu jako celek, spolu s jejím okolím, s malebným Portyčem na druhé straně a promenádou, vedoucí podél řeky ke staré elektrárně a píseckým parkánům. Ta kavárnička není příliš velká. Pár stolků uvnitř prosklené nevelké stavby, malý barový pultík a o něco více stolků venku na terase nad řekou.

Sedím na kraji terasy, popíjím frankovku, dívám se na most, který se s nastávajícím večerem postupně osvětluje, a vlasy mi rozčechrává Šrámkův Stříbrný vítr. Iluze doby Fráni Šrámka začala být daleko působivější ve chvíli, kdy si k vedlejšímu stolku přisedl mladík v jakémsi, dnes už historickém šatu, na hlavě široký klobouk, a objednal si frankovku, stejně jako já. Oba popíjíme, já ale koukám na pomalu plynoucí Otavu a podvědomě podléhám kouzlu letního večera a iluzi starých časů. Mladík vedle mne si upil vína, vytáhl z kapsy útlou knihu básní a začetl se do ní. Přemýšlím, jestli vedle mne nesedí spíš nějaká pozdní reinkarnace mladého Šrámka, jeho duch a odkaz, znovuzrozený v těle tohoto mladého muže v dobovém oblečení, s dlouhými blonďatými vlasy, které mu padají až na ramena, a v měkkém klobouku se širokým dýnkem. Možná, že je to právě ten gymnaziální studentík, jehož milostnou báseň jsem asi před čtrnácti dny objevil napsanou velkými písmeny na prknech staré kovové lávky, vedoucí od promenády pod Jitexem přes městský ostrov na druhou stranu řeky.

Ta šrámkovská iluze by byla skoro dokonalá, kdyby se v kavárně neobjevilo najednou několik gymnazistů v  bizarních úborech a s kasičkou v ruce. 

„Přispějete nám na náš maturitní ples?“

Moje šrámkovská iluze byla sice narušená, ale malou částkou jsem dvěma dívkám a jednomu chlapci přispěl. A v té chvíli mne skoro zamrzel můj, rychle se blížící, kmetský věk.

Reinkarnace Šrámka zaplatila a zmizela směrem k náměstí. Já ale pořád sedím u nízké zídky terasy, koukám na řeku a na most, popíjím třetí dvojku frankovky a vlasy mi rozcuchává větřík, svižně vanoucí z druhé strany řeky, od Portyče. Nevím, možná, že je to pod vlivem vína, nebo té dnešní, magické letní noci, ale já jsem si ten větřík pojmenoval. Určitě je to ten Šrámkův, ten stříbrný.

Posezení se ženou v Tonino café u Starého mostu

Starý most přes Otavu, vlevo Portyč

Městská část Portyč v noci

Starý most

Písek - perla na řece Otavě

 

 

Autor: Jan Zelenka