Ona sama si takový život nevybrala. Nalajnovali jí ho rodiče, protože se narodila jako princezna. A jak to v korunovaných famíliích chodilo, vybrali jí ženicha. Jmenovala se Marie Antonie a byla dcerou neapolsko-sicilského krále Ferdinanda IV., všeobecně zvaného Nosatec (re nasone).

Tenhle tatínek měl totiž nos jak předradličku. Pokud jste viděli film IL BOEMO, tak to je on. Právě za jeho přítomnosti uvedl roku 1767 Josef Mysliveček - v dvorním divadle San Carlo v Neapoli - s velkým úspěchem svou operu Bellerofontés. Tehdy ale byl Nosatec ještě single.

Re Nasone. Král Ferdinand IV. Neapolsko-Sicilský, otec Marie Antonie

(Wikimedia Commons, volné dílo)

 Až za rok se Ferdinand IV. oženil s Marií Karolínou Habsbursko-Lotrinskou, dcerou rakouské císařovny Marie Terezie. Čímž jsme se konečně dostali k avizované slavné babičce. Marie Antonie se ale  narodila až po její smrti - v roce 1784. 

Holčička vyrůstala v bouřlivé době. Kolem ní se měnil svět. Tetu, po které se jmenovala, popravili ve Francii jako královnu Marii Antoinettu. A s ní i strejdu krále Ludvíka XVI.. Po nějaké době na sebe začal upozorňovat jistý Napoleon. Toho její velmi politicky vzdělaná maminka neměla vůbec ráda. Proto asi kamarádila (prý i v posteli) s admirálem Nelsonem. A mezi tím vším rodila děti. Však princezna Marie Antonie byla jejím dvanáctým. Po ní mamá porodila ještě sedm bratrů a sester, čímž trumfla i svou matku supermatku Marii Terezii. A to celkovým počtem devatenácti porodů oproti jejím šestnácti. Dospělosti se ale dožila sotva polovina jejích dětí.

Když bylo Marii Antonii třináct let, našli jí rodiče onoho ženicha. Daleko pro něj nešli. Sáhlo se do Španélska, do nejbližší rodiny, odkud pocházel nosatý tatínek. Narodil se totiž v Madridu jako infant královské dynastie Bourbon-Anjou. Nebyl ale princem korunním, tak mu rodiče zařídili královský trůn v Neapoli, čímž se Ferdinand stal zakladatelem vedlejší Bourbonské větve. Jak vidno, "šikovní" nebyli jen Habsburkové...

Teď už zase zpět k onomu španělskému ženichovi naší Marie Antonie. Byl jím korunní princ Fernando, syn krále Carlose IV. Španělského. V době plánování sňatku s jeho přímou sestřenicí mu taky bylo jen  třináct let.

Marie Antonie Neapolská (Wikimedia Commons, volné dílo)

Svatba se slavila až v roce 1802. A mladá nevěsta byla zoufalá. Po prvním seznámení se svým budoucím manželem napsala matce:

Když jsem vystoupila z kočáru a uviděla jsem prince, myslela jsem, že omdlím. Z portrétu bylo jasné, že je spíš ošklivý než hezký, ale po spatření originálu musím konstatovat, že malíř z něj udělal Adonise...

Ptáte se, kdo byl tenkrát dvorním královským malířem v Madridu? Francisco de Goya y Lucientes! Že by onen portrét maloval on?

Inteligentní a sečtělá Marie Antonie byla zklamaná a zoufalá. Za manžela dostala přitroublého líneho mladíka, kterého nic nezajímalo. Prakticky nevycházel ze svého pokoje, kde pořád jedl. Pročež byl silně otylý a trpěl dnou. Měl taky děsně křivé nohy, odulý skorohabsburský spodní ret a k tomu všemu tzv. šuple, tedy vysutou bradu. Navíc se povídalo, že i s jeho mužstvím je problém. Což bylo založeno na pravdě, jelikož infant trpěl makrogenitosomií. Přirození měl prapodivně přerostlé a deformované. Asi proto bylo vznešené manželství tzv. konzumováno až po roce. 

Veřejný život u dvora byl taky očistec. Okolí se k Marii Antonii chovalo přezíravě, jelikož královna Marie Luisa Bourbonsko-Parmská svou snachu veřejně ignorovala. A když o ní mluvila, tak zásadně jako o... studené přichcíplé žábě, bezkrevném zvířeti, jedovaté zmiji nastrčené svou matkou... a tak podobně. Kalhoty, resp. korunu nosila ve Španělsku královna. Její manžel byl podobná "buchta" jako jeho syn. A tak zemi řídila Marie Luisa se svým milencem Godoyem, ministerským předsedou Španělska. 

Vicente Lopez Portaña (1772–1850) - symbolický vzpomínkový obraz na návštěvu Valencijské univerzity, krátce po svatbě mladého páru (1802). Zleva: infant Fernando,  Marie Antonie, král Carlos IV. Španělský a královna Marie Luisa Bourbonsko-Parmská s malým infantem Franciskem de Paula.

Dámy se začaly nenávidět. Chytrá Marie Antonie (náležitě svou matkou vychovaná) viděla, co se kolem ní politicky děje (nejen v královnině posteli) a jedno jí to nebylo. Hlavně Godoy jí lezl krkem. A dávala to najevo. Královna se pak vyžívala v buzeraci. Marie Antonie musela mit povolení na všechno, dokonce i na to, co si obleče. 

Největším problémem bylo, že nešťastná Marie Antonie nedokázala donosit dítě,  které se od ní čekalo. Prodělala dva potraty. Madridské podnebí její tuberkulóze také moc nesvědčilo. A tak většinu času trávila princezna v knihovně, hodně psala (především dopisy) nebo hrála na kytaru či na své oblíbené cembalo.

A pak, 21. května roku 1806,  Marie Antonie náhle zemřela. Čtyři roky po svatbě, údajně po těžkém chrlení krve. Její smrt mnohé zaskočila a překvapila. Po celém Španělsku se zanedlouho šuškalo, že královna s pomocí Godoye nenáviděnou snachu otrávila.

Ubohé Marii Antonii, vnučce přeslavné Marie Terezie, bylo pouhých 21 let...

S využitím zdrojů: Reinas de España, Siglos XVIII al XXI., María José Rubio, Madrid, Editorial La Esfera de los Libros;  Wikipedia Española;

recursosacademicos.net - citace dopisu (překlad Š. Bayerová)