Čichová paměť je neuvěřitelná a nedá se obalamutit. Můj nejstarší vjem souvisí s krupicovou kaší. Ještě dnes, když ji uvařím a posypu skořicovým cukrem, vyvstane mi před očima malý porcelánový talířek, na kterém mi byla před mnoha desítkami let servírována. Postupně, jak lžíce objížděla obvod talířku, vynořovaly se obrázky – šašek, míč, hlavička panenky a kytička.

Také druhý zážitek má kořeny v dětství. Jako poválečnému dítěti mi zřejmě chyběl vápník. A tak jsem škrábala zeď za postýlkou a krmila se omítkou. Když se na to přišlo, byl mi předepsán lék – Vitakalcin. Hnědé koláčky, které zvláštně voněly. Tak hrozně mi chutnaly, že jsem na ně tajně chodila do babiččina příborníku, Jakmile se otevřela dvířka, zavoněly mi vstříc. Zděděný příborník mám dodnes a někdy mívám dojem, že si tu vůni uchoval...Potom, když jsme se jako puberťačky začínaly krášlit, milovala jsem voňavku Živé květy. Fialky, konvalinky, šeřík. Plavaly v barevném voňavém nálevu a opravdu intenzívně připomínaly svoji přírodní předlohu. Jako mladá žena jsem pak trochu koketovala s vodáctvím. Po sportovní stránce žádná sláva, ale ta řeka a ty večerní ohně! Voda voní v každém ročním období jinak, a právě tak i táborák. Dodnes mne fascinuje, jak oba živly v nás probouzí pradávné pudy, kolik lidí si u nich jen tak sedne a zírá, medituje a nasává. Samozřejmě, myslím ty vůně! Ale vůně, která nemá a nemůže mít konkurenci, je vůně zdravého miminka, vonícího čistotou a mlékem. Nedá se zapomenout - jak u vlastních dětí, tak u vnoučat.

Věra Kokošková