Bez hněvu a zaujatosti. Jen takové zamyšlení. Nad sociálními sítěmi, AI, amatérským fotografováním, přátelstvím a jeho rušením. A taky nad nepochopením. 

Něco nám tu proběhlo. Ze špatně přijateho vtipu vyrostl obří velbloud v plné polní. Načež bouchly emoční saze na všech stranách. Z dnešního pohledu třeba i zbytečné. Každej jsme ňákej, děl kdysi Švejk. Taky říkal, že každej jsme vodněkud. Asi podle toho reagujeme. Někdo neuváženě, někdo vztekle, jiný intelektuálním traktátem či ironií, další rozvážně nebo s vtipem.

Doma mě učili, že se musím umět tzv. kousnout do zadku. Znamená to přiznat svou chybu a uznat um či zásluhy lidí, kteří mi třeba nesedí.  A tak to dělám. Dost často, protože když někde čuju nespravedlnost, překrucování faktů, zlobu či demagogii, hned se přimotám a nastavuju zrcadlo. Mí přátelé říkají, že "zase panáčkuju". I když se povětšinou snažím o vtip a nadhled, pochopena tu a tam nebývám. Pak už mi zbývá jen ten autokousanec. Tady například čtu všechny články a prohlížím si všechny fotky. Když jsou dobré a líbí se mi, tak je hodnotím. Hlava nehlava...

Kdysi, ještě v začátcích FB, na kterém jsem nikdy nebyla, začaly problémy s mou letitou kamarádkou. Nechápala,  proč nejsem na sociálních sítích,  vadilo jí, že dostatečně nejásám nad fotografiemi jejích četných vnoučat a že mám odlišné politické názory. Lezly jsme si prostě na nervy. V jedné vypjaté chvíli na mně ječela,  že i doma jí říkají, aby se mnou "zrušila přátelství". Tehdy mi takový slovní obrat přišel tak absurdní, že byl k smíchu. A najednou - dnes je běžný.  Taky už konečně vím jak takové "zrušení" v reálu vypadá. A usmívám se nad ním pořád. 

Asi proto, že jsem fanda na reálná lidská přátelství, těm virtuálním pořád nerozumím. Proč někdo osloví osobu,  kterou vůbec nezná? Stačí mu přečtení profilu, který není úplně tuctový a hned ví, že ho dotyčný zajímá. A když nesplní jeho očekávání, pošle mu "zrušenku" a je to. Pic kozu do vazu, říkával náš třídní na gymplu...

Je to trochu jako s AI. Umělina. Dobrá poslušná služka,  ale špatná rozkazovačná paňmáma. Ráda a hodně fotím už od dětství. Měla jsem to štěstí zachytit svým objektivem velkou exotiku, úžasné lidi, prezidenty, domorodé obyvatele nebo obyčejné věci. Miluju hlavně momentky. Svoje nejlepší fotoléta mám dávno za sebou a mám jich plná alba. Jsem ale i vyznavač změn. Teď jedu v obrázcích proklínané AI. Když tu holku ale správně zaúkolujete, občas umí překvapit. A to napětí,  než se obrázek vyklube! Úplná novodobá momentka...

(Fotografie: Šárka Bayerová)

Když jsem se učila vykládat tarotové karty, jedna změnová mi učarovala. Viselec. Nejde o oběšence, jak by si někdo mohl myslet. Visí za nohy. Jde o symbol. Zastavit se a pokusit se o už zmíněnou změnu. Kouknout na dění z jiného úhlu a snažit se je úplně obyčejně a lidsky pochopit. A třeba i změnit názor. Většinou se to vyplatí...