V mládí byla má představa dožít se osmdesátky. Bylo mi padesát. Veliká oslava. Tehdy jsem si uvědomil, že většinu života jsem si již odžil. Co takhle ještě 20 let aktivního života? To by šlo. Dívám se do zrcadla, počítám vrásky.  Nedívá se na mě náhodou můj otec? Je mi 72 a za osm let budu mít přání, z mladých let, pokud se dožiji, splněno. Co se životem dál? Pamatuji, jak mi před 10 lety ve Fakultní nemocnici říkali, když mi instalovali kardiostimulátor: „Za deset let vám vyměníme baterku“. Vedle mě ležel člověk o deset let starší, co již přišel podruhé. Mě to čeká letos, tak ten čas letí.

Sedím ráno v trolejbusu a prohlížím si své spolucestující, seniory. Jak tu dlouho budou? Tři roky, pět let, deset i více? A já? Přiznám se, že tuto nezvratnou skutečnost, že mi jednou život skončí, jsem ještě nestrávil. Snažím se s tím smířit. Je to můj nejdůležitější úkol. Pokud smrt v mysli přijmu, tak můj další život bude určitě klidnější i radostnější. Bez možných depresí, úvahách o smrtelnosti a tím se mohu více věnovat příjemnějším věcem, co přináší život. Je to jako v knize "Únik z Osvětimi", kde někteří lidé věděli, co je čeká, přesto když kráčeli do plynových komor, si to odmítali připustit.

Možná mě čekají nemoci, které ještě nemám, demence, Parkinsonova nemoc  nebo Alzheimerova choroba.  Na druhou stranu bych nevěděl, jak se jmenuji, kde bydlím, ale zapomněl bych, že umřu. My kardiaci máme jednu výhodu. Většinou jsme ihned v kómatu a smrt je k nám milosrdná. Omlouvám se za chmurné téma. Já mám rád život, jsem velký optimista, každému přeji a zatím se raduji ze života. Držte mi palce, ať se co nejdřív s tímto faktem smířím. Co bych si ještě moc přál? Povozit si své pravnuky.