Z postele pozoruji dřevěné obložení nejpěknějšího pokoje babiččiny vily. Strejda, mámin bratr, byl fakt šikula. Dokonce i hoblovačku si vyrobil sám.

Ssssakra! Moji břišní dutinu zaplavuje nová vlna bolesti. Ač nemám mít svoje dny, přišly samy. Nečekány, nezvány. Oblečená snad do všeho teplého, co jsem, pro strýčka Příhodu, přibalila na letní dovolenou, ležím pod duchnou a, i tak, klepu kosu.

Do pokoje opatrně, vyděšenýma očima, nakukuje máma s další dekou pod paží.

„Je ti už trochu líp?“

„Trošičku ano,“ pokouším se o drobnou lež. Není mi uvěřena. Mámy jsou holt mámy. Cítí všechno s námi.

„Pokus se spát,“ zavírá za sebou, s lehkým skřípnutím v klice, snad padesát let staré dveře.

Babička s dědou byli na svou dobu hodně moderní. Však měli od začátku podporu v samotném knížeti Thurn -Taxisovi. Děda mu dělal až do války na zámku technického správce, a trávila tam ranné dětství i moje máma. Odvděčil se mu možností velmi výhodně zakoupit pozemek na tuto vilu, kousek pole a lesní parcelu.

Jo, to se řekne spát. Mám v břiše vařící kotel, co se nejspíš chystá vybuchnout. A přesto je mi ukrutná zima. Jen bolest trochu poleví, začnou se mi v hlavě honit výčitky, že kvůli mně musíme dětem zkrátit prázdninový pobyt v tom nejčistším a nejvoňavějším místě, co znám. A odvézt je zpět na (v té době) páchnoucí Ostravsko.

„Modřínů háj, modřínů háj …,“ zní mi v uších písnička Karla Kahovce, co kdysi sváděl na Děčínské kotvě moji sestřenici ze stejnojmenného města. Čert vem kotvu, ale těmi háji se teď správně máme procházet, zhluboka dýchat, kochat se přírodou, sbírat lesní plody. Místo toho ležím jako Lazar a děti beze mě nikam nechtějí. Musíme domů. Moje zdravotní pojišťovna zde zní moc exoticky. Revírní bratrskou tu neznají. Nechci dělat potíže. Stačí mi ty moje. Cítím, že jsem fal – čili těžký případ. Vím s jistotou, s jakou jsem ještě nikdy nic nevěděla, že mě čeká hospitalizace. To, co nahmatávám v levém podbřišku, tam rozhodně nepatří.

Lehké skřípnutí kliky mi vrací oči ke dveřím.

„Maminko, babička se ptá, jestli budeš jíst,“ skoro šeptem vyřizuje dotaz starší dcerka a v očích se jí zrcadlí mé utrpení.

„Pojď za mnou. Je mi tu smutno.“

Opatrně si sedne na kraj postele a chytne mě za ruku.

Nechci ji ještě více zneklidňovat, a tak nepřiznávám, že jídlo mi bolesti ještě zvětšuje a tvrdím, že opravdu nemám hlad.

„Maminko, nám nevadí, že už musíme jet domů. Hlavně, abys byla zdravá.“

* * *

„Máte něco dietnějšího?“ ptám se číšníka v motorestu. Dávám si roštěnku s rýží a maso přesunuji, jen co zmizí obsluha, na talíř manželovi. Chvíli se v rýži podlubávám a snažím se ošidit žaludek, aby během příštích asi pěti hodin cesty domů nezpíval své smutné aleluja. I po té vrabčí porci mi břicho opět ztvrdne jako kámen.

* * *

„Je to velikosti holubího vejce. A máte tam rozsáhlý zánět. Musíte už dnes do nemocnice.“ Nic z toho, co mi gynekoložka oznamuje, mě nepřekvapuje. Docela dobře znám jak anatomii, tak svoji tělesnou schránku.

Potácím se z přijímací kanceláře, zestárlá snad o těch pětadvacet let, co mi jindy někteří lidé hádají. Několik listů základního chorobopisu mi těžkne v ruce v momentě, kdy poprvé, černou na bílém, čtu svoji diagnózu. Co je psáno, to je teprve dáno. Adnex tumor. Pomíjím fakt, že zatím suspektní. I tak to zní jako ortel. Papíry se mi proměňují ve zhmotněný osud.

* * *

„Jé! To jsi ty? Chtěla jsem jen vidět, koho s takovým ročníkem jsme přijali s adnex tumor,“ nakukuje do pokoje, chvíli po mém ubytování, sestra, s kterou se tak trochu známe. Na její neomalenost už v životě nezapomenu.

* * *

Pozoruji životodárné kapky, mířící hadičkou do předloktí a přehodnocuji svůj dosavadní život. Dopadám špatně. Zvorala jsem toho víc, než dost. Ne a ne mě napadnout něco, za co bych se mohla pochválit. Snad to bude tou depkou.

„Tak tumor to není. Sono je v pořádku. Ale vyhráno ještě nemáte. Teprve uvidíme, jestli tu cystu zvládneme konzervativně,“ přichází za mnou posel lepších zpráv v bílém plášti..

* * *

„Ještě nemáte vyhráno. Pokud budete muset nakonec pod nůž, pobyt se vám o další dva týdny, co to ještě zkoušíme, prodlouží,“ dozvídám se  znovu u jedné z dalších a dalších vizit. Je mi jedno, že tu budu možná déle. Naděje opravdu umírá až poslední. Pořád ve skrytu duše doufám, že zůstanu celá. Odpouštím jim, že mi do kapáků několik dní zbytečně valili rolitetracyklin, i když mrchy bakterie byly na něj podle dodatečných výsledků rezistentní. Naštěstí tam přidali hned od začátku, pro zichr, ještě jeden chemický dryják, který zabránil cystě v opouzdření.

Vůbec nestojím o návštěvy. Zní to hrozně, když mám dvě milující a milované děti, ale pořád se mi chce strašně spát. Malá však trvá na svém (bude umíněná celý život) a rodinka za mnou chodí každičký den. Přijdou vždycky, když právě sladce usínám. Ale přesto mě mrzí, že nejlepší kamarádka nepřišla ani jednou. Před pár lety, to nebyly ještě návštěvy každý den (to byly časy…), jsem za ní běhávala v sesterském a pečlivě vymýšlela, čím ji potěšit. Třeba také o návštěvy, celá zesláblá, nakonec vůbec nestála. Měla tehdy to samé v bleděmodrém. Jí ale kapáky nezabraly ani za měsíc.

 * * *   

„Tak ty už jdeš domů? Tebe nemuseli kuchat? Tak to tu budeš za rok za dva zpátky. Rádo se to vrací.“

* * *

Momentálně vzdoruji už desátý rok, ty krááááávooooo!

(Kravičky, promiňte!)

* * *

Psáno před cca 20 lety a stále dobrý, klepu na zuby ;-)