Inspirována tím, že memoár O jménech z knihy Láska podle Párala si na Íčku přečetlo  přes 42 tisíc  čtenářů, rozhodla jsem se publikovat další příběh z této mé prvotiny. Tentokrát to budou vzpomínky na dětství a zelené mládí pod názvem Oči se otvírají.

A protože je to text dlouhý, nabídnu vám jej na pokračování.

 

MOTTO: Když je nám 14, tak si asi píšeme jen takovej deník, ne? My přece ještě ničemu nemůžeme rozumět…

 

Celý ten rok 1968 byl od začátku nějaký divný.

Jiný než rok 1967, kdy pomalu z tranzistoráku najednou začaly znít i jiné hlasy, než hlasy idolů našich rodičů, těch jejich Cortézů, Vašíčků, Hálů, Chladilů, Ivetek Simonových a v lepším případě Káji Gota  a v našich našich uších a myslích se pomalu ale jistě usidlovala jména jako Neckář, Vondráčková, Kubišová, Přenosilová a další. Ale už tam nezpívají jen zpěváci,  ale  s k u p i n y, termín do té doby neznámý.

Hudba nás baví všechny, v naší třídě i v béčku, hubený kluky s náznakem vousů a snahou o nechání si delších vlasů, než to táta stopne, a nás  holek - buď oplácaných, u kterých už klepe ženství na pomyslné dveře, nebo vytáhlých a hubených jako vyžlata nebo drobounkých jako o 3 třídy níž, které všechny sice na rozdíl od kluků mohou mít vlasy delší, ale na ty krátký sukně, na ty pozor! 

Hudební výchova jako předmět ve škole je ovšem drastická, nejen že je nudná a nereflektuje současné trendy, to by bylo to nejmenší. Učitel zpěvu soudruh Míka ale běžně bije děti, zejména holky a to tak brutálně, až jedna zůstane ležet v bezvědomí a pak se to snad nějak řeší… Nedozvíme se jak, ze školy ho ovšem nevyhodí.., „Vždyť se ta holka přece probrala.“ Takže není divu, že se na školních chodbách ani před školou nezpívá.

Ale já muziku miluju!

2 x týdně poslouchám Houpačku, kde se kromě výše uvedených jmen nových zpěváků vyskytují písně, které se jinde nehrají. Miluju to tak, že bych vraždila, kdyby mi to někdo upřel. Jasně, to jsem přehnala, to se říká až dnes, v amerických filmech. Nevraždila bych. Ale tehdy jsem udělala  všechno proto, abych to mohla poslouchat.

A tak u Kryla brečím a opakuji si, že „Byl hrozný tento stát, když musel jsi se dívat, jak zakázali psát a zakázali zpívat“ a že „Písek je bílý, jak paže Daniely“, o názoru brněnské skupiny Synkopy 61, že „Válka je vůl“ rozhodně nepochybuji. Na závěr kvílím s Ulrychovými „Nechoď do kláštera“ a  Kahovcova Poprava blond holky mě dorazí. Spát jdu pak velmi opatrně s Petrem Novákem, neboť vítězí jen ten, kdo Bude chodit po špičkách…

Hudba i texty těch písní si mě berou prudce, bez varování, spíše to cítím než tomu rozumím, ale vnímám tu sílu. Sílu nových myšlenek, silných  emocí a tuším, že je to všechno jiné, současné a moje a naše a tady a teď…

Proto se trochu divím, že se mnou tu mou vášeň spolužáci sedmáci až tak úplně nesdílí, poslouchají sice hudbu, ale tak nějak vlažně a spoustu věcí neznají. Ale než se nadějeme, je tady rok 1968 a s ním se dostaví ON, o rok starší a sdílí se mnou úplně všechno.

Takže spolu chodíme, posloucháme jeho tranzistorák, s radostí zjišťujeme, že to, co dříve bylo k slyšení jen na „Houpačce“ nyní hrají občas i jinde, perfektní je pořad „Pozor zákruta“, kde se pod kapotou motoristického pořadu skrývají skvělé hity našich milovaných skupin.

Jmenuje se zcela neromanticky Honza a čeká na mě u školy, za školou, pod školou, pod tunelem u „Himlerovky“, pod tunelem u kina, čeká na mě všude, vynoří se nečekaně kamkoliv se hnu.

Říká mi „Královničko“ a „Vaše Veličenstvo“, skáče kolem mě, klesá na kolena, hraje si asi  na pohádku, na DˇArtagnana..., co já vím. Je vysoký, o víc než o hlavu větší než já, hubený a má tak široká ramena a miniaturní zadek, že vypadá jak z komiksu. Lesklé, černé, dlouhé, kudrnaté vlasy mu padají přes husté obočí do temných, hnědých očí se žlutými odlesky jak u šelmy, orámovaných dlouhými řasami, o kterých se mně i ostatním holkám může jen zdát, a když se usměje, což je málokdy, celý se promění z ďábla na anděla. Asi toto je ten okamžik, ten bod přitažlivosti, kterému už neodolá ani ta, která nezabrala na výše uvedené.

Varují mě před ním, že je nebezpečně hezký, že už měl všechny holky ze školy, a že umí být zlý! Bože, jak jsou všichni hloupí! On přece není zlý, jen se tak bojí, bojí se světa, kde je nechán na pospas jen s matkou, bez otce, bez peněz, jen s tím svým  nápadným vzhledem, kvůli kterému o něm sice  sní všechny holky, ale který mu nezajistí přijetí na vysněný obor, když mu tak zoufale nejde čeština a ani v ostatních předmětech to není žádná sláva.

Ale od toho jsem tady já! Učíme se spolu  skoro každý den, trápím ho diktáty a rozbory a je to marné, je to marné, je to marné. Nechce, abych „si hrála na učitelku“, hádáme se kvůli tomu - někdy. Ale chodíme spolu! Po městě, do kina, kolem Labe… a jsme vidět! Začali nás řešit ve škole, že prý není přípustné, aby se žáci deváté a osmé třídy takto za ruce se vodili a spolu chodili. A asi už vůbec ne žáci, co vyhlížejí tak nápadně jako my dva. On byl na jejich vkus moc krásný, vysoký a tmavý a já zas plavovlasá „královnička.“ Že jsem byla víla a on faun... to oni nepoznali.

Učitelský sbor se rozdělil na dva tábory – pro nás a proti nám. Tábor pro nás vedla krásná a mladá dějepisářka - manželka zlého učitele zpěvu.  Zvedla vlajku romantiky a co nebylo dopřáno jí, přála nám a… vyhrála. Nechali nás být, problém vyšuměl, jen učitel na pracovní výchovu mi tehdy řekl jen tak na chodbě (dodnes si pamatuji  tu mou zelenou manšestrovou sukni a páskem z kovových  kroužků a tu jeho  šedou tvář) pro mě v tu chvíli nepochopitelnou věc: „Proč ti to má někdo zakazovat, vždyť ty na to přijdeš sama." Nechápala jsem, ale nikdy jsem na to nezapomněla.