Peruánský a převratný. V Říši Inků sice dávno známý, ale "do světa " se dostal až po stovkách let.

Celý proces všech objevů začal Francisco Pizarro conquistou v roce 1532. Za deset let už vzniklo Místokrálovství Peru. A ziskuchtiví španělští šlechtici i nešlechtici přijížděli jeden za druhým. Prostě - země plná zlata... 

Přešel čas a místokrálové se střídali. Až roku 1629 nastoupil hrabě z Chinchónu [=činčónu]. Výslovnost uvádím, protože je pro celou story fakt důležitá. Vyprávění se bude motat právě kolem vzletného jména nového zástupného monarchy, které zní: Luis Gerónimo Fernández de Cabrera y Bobadilla, Conde de Chinchón.

A tenhleten hrabě z Chinchónu měl moc hezkou a mladou manželku Francisku, co jednoho dne těžce onemocněla. Legenda vypráví,  jak půvabnou a křehkou ženou lomcovala malárie. Vysoké horečky střídaly záchvaty zimnice. Krásná Francisca už byla na prahu smrti...

Fotokopie ilustrace z knihy TRADICIONES PERUANAS, Ricardo Palma (z archívu Šárky Bayerové)

Limští lékaři byli bezmocní. Nic nezabíralo. V paláci zavládlo všeobecné zoufalství. Místokrálovna byla totiž nejen krásná, ale i hodná a laskavá. Nejvíc trpěl mladý domorodý sluha, Indián z And, pokřtěný jménem Pedro. Svou paní tajně miloval. Už se nemohlI dívat na její trápení, a tak požádal o dovoleni vydat se na cestu. Šel hledat strom proti horečce. Jak ho naučili doma.

Podařilo se. Pedro donesl lék včas. Všichni žasli. Byla to jakási obyčejná suchá kůra. Indián ji roztloukl na prášek, trošku nasypal do sklenice s vodou a zamíchal. Přesvědčil svou paní, aby roztok vypila. Bylo to strašně hořké, ale asi opravdu zázračné. Francisce se po opakovaném podání léku ulevilo a zanedlouho byla úplně zdravá.

Brzy to věděla celá Lima. Lidé začali nové medicíně říkat "los polvos de la condesa". Hraběnčin prášek. A to je celá pověst o první Evropance, která byla vyléčena -  CHININEM. 

Busta hraběnky Francisky Enríquez de Rivera ve vesnici Chinchón ve Španělsku (Wikimedia Commons, volné dílo)

Konečně jsme u jádra zamotaného problému kolem názvu léku. Španělsky se chinin už dávno řekne quinina, protože v jeho rodné kečuánštině se mu vždycky říkalo quina, tedy kůra. V mnoha dalších jazycích zní jméno podobně. Tedy začíná "Q". Jinde (např. čeština a němčina) preferují "CH" . Problém je v tom, že chinin byl na své pozitivní dobyvatelské cestě světem provázen omylem v přepisu. A zřejmě i neznalostí španělské výslovnosti. 

Všechno začalo v Evropě po vice než sto letech od "zázračného" uzdravení v Limě. A to, když švédský přírodovědec a lékař Carl von Linné pojmenoval strom s léčivou kůrou Chinchona. Na počest první vyléčené.  Aby slavné jméno nebylo zapomenuto. Zřejmě proto  zrovna my máme "chinin". Jelikož bratři Preslové vycházeli při vytváření českého názvosloví rostlin právě z Linného.

Později se ale ve světě při opisování někdo spletl. Vypadlo mu pismenko. Možná některému z jezuitů, kteří se o osvětu a šíření hraběnčina prášku velmi zasloužili. Botanické latinské jméno chinovniku totiž zní Cinchona officinalis. Toho lékařského, protože všech cinchon (čeleď mořenovité) existuje přes padesát druhů. 

Chinovník (Wikimedia Commons, volné dílo)

A tak, máte-li rádi tonik (třeba s ginem), který má díky hraběnčinu prášku ojedinělou chuť, myslete na to, že CHININ:

• snižuje tlak krve (...takže neutralizuje onen případný gin!)
• vyhání parazity z krve (...snad nebudeme zatím potřebovat, ale v létě už zažíváme skoro tropy, tak kdo ví...)
• púsobí jako mírné analgetikum (...tlumí bolest v centrálním nervstvu - to už v našem věku potřebujem všichni)
•  snižuje horečku 

Závěrem tedy připijme nejenom chininu, ale i Peru, obětavému Indiánovi Pedrovi, uzdravené hraběnce z Chinchónu a především onomu zázračnému stromu. Když ta jeho kůra přinesla světu tolik dobrého. Však ho máme i v tom našem  ginu s tonikem...