Dnešní hádanka bude na rozdíl od té minulé (můžeš kliknout) možná těžká, větší nápovědu najdete až na konci. Zámek rozhodně neuvidíte v seriálu ČT Modrá krev. Je malý a málo známý. Ročně tam přijde něco přes 12 tisíc návštěvníků. Do roku 1945 patřil Rohanům. To je francouzský knížecí rod, jehož příslušníci se do Čech dostali koncem 18. století v důsledku Velké francouzské revoluce, když si zachraňovali holé životy.  

Rohanové se snažili získat svůj majetek, především zámek Sychrov, zpět v rámci restituce v 90. letech. Stát se ale postavil na zadní, že jejich majetek byl vyvlastněn legitimně. Rohanové se bránili u soudu, ale ten rozhodl plně ve prospěch českého státu. Argumentovalo se tím, že v roce 1939 tehdejší hlava rodu Alain Rohan přijal německé občanství a po roce 1945 tedy nebyl rehabilitován jako československý občan. Spor se táhl až do roku 2019.   

V sousedství zámku je známý pivovar, který byl na počátku tisíciletí ve velkých problémech. V 90. letech pivovar do své skupiny zařadila anglická pivovarská společnost Bass a vinou jejich obchodní politiky se pivovar dostal (že by záměrně?) do odbytové krize. Hrozilo jeho uzavření. Skupina srdcařů se jej pokusila zachránit, bez větších peněz by se to však sotva povedlo.

Měl bych se tady pochlubit osobní vzpomínkou, že jsem pro pivovar tehdy, v kritickém roce 2002, zpracoval s kolegou projekt, který vedl k získání velké dotace na pořízení spilky a ležáckého sklepa. To jsou naprosto zásadní části pivovaru: ve spilce probíhá zuřivé kvašení piva (kvasnice hltavě požírají cukr a proměňují ho v alkohol a kysličník uhličitý), kdežto v ležáckých tancích naopak pivo odpočívá čili dozrává, klidně i 60 dní. Mluvím o tzv. spodním kvašení, což je základ celosvětově pověstných českých ležáckých piv jako je Plzeň, Budvar nebo Staropramen.  

Pardon, že jsem si tu osvěžil vzpomínky na svou práci. Tato dotace však umožnila obrovský rozmach původně malého pivovaru. Kromě jiného začali vařit malá množství různých speciálů, o něž se mohli především v Německu pivaři potrhat.

Pracoval jsem tam v době, kdy část pivovaru vlastnila Jiřina Bohdalová, což se možná obecně ani neví. V roce 1999 si koupila část akcií za 300 až 400 tisíc korun a o šest let později ji prodala za zhruba 5 milionů. Moc jí to přeju a vy jí to nemusíte závidět. Šla totiž se svou investicí do rizika, protože tehdy vůbec nebylo jasné, jak to s pivovarem dopadne a ona mohla přijít o všechno. Její vklad pomohl uchránit pivovar před definitivním zánikem a „naše“ dotace umožnila rychlý výrobní a obchodní úspěch.  

Zpět k zámku. Na konci století, tedy v době vrcholící krize, jej koupil pan Rýdlo ze samozvaného Rytířského řádu svatého Václava. Zámek (to překvapení!) chátral dál, dokud jej pivovar roku 2013 neodkoupil. Teprve tehdy se začala psát radostná etapa jeho existence. Po nákladné rekonstrukci byl otevřen jak zámek, tak – později – i zámecký hotel se 17 pokoji a k tomu pivní lázně.

Samotný zámek je stavba ve tvaru L. Nemá žádnou velkou věž, pouze trochu směšnou věžičku, která patří k zámecké kapli. Při návštěvě zámku nemusíte čekat na doprovod, neboť po zakoupení vstupenky si zámek prohlížíte sami. Vybavení je ovšem spíše skromné. Upoutají ukázky podle nedalekých nalezišť z pozdní doby bronzové. Je tam mnoho replik tehdejších nádob, všelijakých hrnců, mís a talířů. Expozice je rájem pro ty, kdo v dětství v muzeích trpěli u nápisů „Nesahat!“. Tady vám ty hrnce a mísy vrazí přímo do ruky. Jen pozor, ať z doby bronzové neuděláte dobu střepinovou.

Silný zážitek přinese zámecká kaple s velkým lustrem. Krásně obnovená je i přilehlá zámecká zahrada (jasná nápověda s tím pivovarem). Výborně vaří v sousední pivovarské restauraci. Blízko vede dálnice, kterou byste mohli pokračovat do Německa anebo taky do Polska. To byla dobrá nápověda! Jo a název zámku i pivovaru souvisí s chovem prasat – a jste doma (tím probůh nemyslím v chlívku).