Podzimní setkání

 

 

Stalo se to asi před půlrokem, na konci září. On jako už tolikrát odjel na Moravu ujistit svou stařičkou, ale stále čipernou a velící maminku, že je nepřetržitě její malý, hodný chlapec, ve škole nic nového, svačinu jsem snědl. A jak bylo jeho tuláckým zvykem, vyhýbal se nudným a vražedným řečištím dálnic a šněroval si to cestičkami druhé a třetí třídy někde u Bruntálu směrem domů ku Praze. Věděl, že je bolestně blízko míst, kde jako jednadvacetiletý student, sbíral brambory a odvahu zasloužit si to vytoužené štěstí studovat. Zastavil a opatrně vystoupil z auta, tady to přece zná, tady opravdu před mnoha desetiletími byl, tady to začalo. Byl dojatý až k pláči. Rozhlížel se, podzimní vítr zkoumal, jestli by už mohl ukrást nějaké ty první zlaťáky z bříz a zimomřivé osiky namačkané u úvozové cesty mu k tomu bez přestání tleskaly. Najednou bylo všechno jiné, krásnější, den byl nablýskaný jak pstruzi pod břehy tůněk, vyleštěnou fajánsovou oblohou se mihaly poslední vlaštovky i břízy u cesty pyšně potřásaly korunami protkanými nazlátlým melírem. Krajina byla odevzdaně stočená do klubíčka, jak rozpraskané ruce starých lidí, tiše se usmívajících z radosti nad každým teplým paprskem. Muž hleděl okouzleně a dlouho na ten monetovský jas. Vypadalo to, že si krajina naposledy před usmrkaným podzimem a mrtvou zimou vyšla slavnostně vyparáděná, na svatováclavskou pouť. Jen ty staré kokety jeřabiny ztratily úplně zábrany a jako každý rok si na rty natřely tu nejprovokativnější růž a ústa nastavovaly slunci, ostře svítícímu přímo do očí a protahujícímu stíny po oblostech polí. Ta voněla věčností, jak stará otevřená bible a na  horizontu celý obraz lemovala houpavá ukolébavka modrošedých kopců. Jen neustále nabroušené zplihlé kopřivy už toho všeho měly nějak dost a stahovaly svou zlostnou žahavost do kořenů, které mráz nikdy nespálí. Mužův věrný průvodce smutek zalezl pod kořeny vzrostlého jilmu a otráveně pozoroval tu jemnost tónů. V takové kráse se vážně nedá pracovat. A k tomu ještě ten jemný vítr pohupující  záclonami  u pootevřeného okna zapomenutého dětského pokoje jeho vzpomínek. Vzduch voněl kouřem z natě, hnojem a plody. Zhluboka se nadechl a celého jej zaplavily obrazy dětství, čas podzimu u babičky, stísněný kozí chlívek, utržení draci na zákeřných topolech, prsty popálené od vřelých brambor, klacíkem vyšťouraných z ohýnku a ovšem vůl Pepa, který měl vzít sůl a jako vždycky na ni zapomněl. Kde jsi Pepo, kam se poděly ty ohýnky, bylo někdy něco lepšího? 

 „Zabloudil jsem, slečno, neukázala byste mi cestu?“ Bylo jí tak devatenáct, ve vypasovaných teplákách, gumákách a ušmudlaném tričku s potiskem broučků  původně  mířila ke skupince bramborových brigádníků, postávajících v dálce u vrchovatého vozu, ale když ji oslovil, usmála se a přikývla. Na kapotě auta se trochu omráčený muž snažil rozložit mapu, ale vítr s ní měl docela jiné, muchlavě trhací plány.

„Znám cestu i bez mapy, ještě dva kilometry a tahle cesta končí u brány bývalého jézédé. Musíte se vrátit, jedině tak zase najdete cestu, která někam vede, a už neodbočujte.“ Vychrlila ze sebe dívka a orámovala těch pár slov květinovou zahradou úsměvu. Měla tvář jak okno otevřené do rozkvetlého sadu. Trochu uhýbala jeho špatně skrývanému úžasu a zároveň mu nějak ze zděděného instinktu dávala odvrácením pohledu možnost si ji naplno prohlédnout. Dobře věděla, že to bude pro její bezpečí úplně stačit, znala preventivní účinky, jaké měl na okolí její obraz.

„Co tady dělá taková krása?“ Nemohl se ani tentokrát zříct svého dotěrného zvyku, mít osobní poznámky vůči ženám, které se mu líbily. Ale hned toho zalitoval, když si racionálnější částí mozku uvědomil věkovou propast mezi nimi. Ona se však vůbec nezlobila, právě naopak, byla mu vděčná za tu otázku, protože mohla jako už stokrát za poslední měsíce znovu někomu říct tu zářivě šťastnou depeši svého života.

„Budu studovat v Olomouci na filozofické fakultě. Takže peníze…“ Nemohl se ubránit drobnému pousmání nad tím, jak velekněžsky vyslovila, filozofické fakultě. Chtěl zakřičet, že ji taky kdysi studoval, a že to byly ty nejhezčí chvíle jeho života, ale včas si vzpomněl, jak trapně musela vyznít jeho předešlá lichotka a raději se jen obřadně usmál a řekl: „Blahopřeji, to bude krása.“

Zase nevydržela a očividně neschopná potlačit čím byla až po kořínky vlasů zatopena vyhrkla: „Já se tak strašně těším“.

Pak se taky trošku zastyděla a už jen na rozloučenou plaše pošeptala. „Musíte pořád po téhle cestě, nikam nesmíte odbočit, neshledanou, pane, hlavně neodbočit.“

Byla až nesnesitelně krásná. Žaludek se mu z toho rychle plnil tuhnoucím žalem, oči chtěly něco vykřiknout, ústa se dívala na její rty, hruď mu zalehla tíha větší, než může mít špatné svědomí a on se jen soustředil na to, aby zůstal stát, nerozběhl se, nevykřikl, ovládl celé to atomové silo nezvladatelného chtění. Kolikrát ještě v životě bude muset takhle zaživa umřít, protože co to bylo jiného? Pak se jen naposledy usmála, pohodila kaštanovými vlasy, staženými do ohonu a vykročila na pole. Ještě  stihnul  zachytil ty dlouhé pružné nohy a jak se jí na zádech a ramenou pod přiléhavým tričkem zařezávala ramínka a zapínání prádla. Jako očarovaný za ní zcela bez rozumu ještě zavolal.

„Kde je vás možné ještě uvidět?“

Dala jen hlavu na stranu a zpočátku hlasitě, ale pak do ztracena cinkla hlasem, který otáčí hlavy: „No přece tam, všude.“…

 

 

Jan Podešva z knihy Jen záblesk

Více na:  janpodesva.weebly.com