Za dveřmi je zloděj!
30. 4. 2026„Můj Franta tvrdí, že prý letos vůbec nepotřebuju dovolenou,“ pravila Maruška, jakmile jsme se usadili nad kouřícími šálky voňavé kávy, doprovázené neodolatelnými větrníky.
„Jak to, dámo z nejkrásnějších, nechceš mi snad tvrdit, že máš doma tyrana, který ti nechce dopřát trochu toho zaslouženého odpočinku po celoroční pilné práci?“ Zahrál jsem překvapeného, i když jsem tušil, že za tím vězí nějaká Maruščina čertovina.
Ona mě prokoukla, bodejť by taky ne, když my chlapi jsme v ženských očích tak čitelní: „Ale kdepak tyrana, Honzo, jen jsem se prostě něčeho strašně vylekala a on si mě začal dobírat. Snažil se mi tvrdit, že pořádné leknutí natolik posílí nervovou soustavu, až hravě strčí do kapsy několikatýdenní volno. Já se nedala a pěkně jsem mu to spočítala, ale o tom až pozdějc. Teď ti povyprávím o tom leknutí, ale nesmíš se na mě zlobit, že je to jenom taková drobná a úplně obyčejná historka.“
„Však i obyčejné příhody dokážou mít své kouzlo, Maruško a jsou-li od tebe, tak o to větší,“ maličko jsem svoji společnici pošťouchnul. Ona se uchechtla, potrestala mou zvědavost pauzou na pomaličké vychutnání loku kávy a sousta zákusku, a teprve potom se pustila do vyprávění.
***
Kristýnu asi neznáš, viď, nepamatuju, že bych o ní s tebou někdy mluvila. Je to taková mladší rozvedená holčina, má malého předškolního kluka a celkem nového chlapa, kterého si nedávno přistěhovala do bytu. Dost se kamarádíme, ale toho svého mi zatím nestihla představit. Nu a tahle Kristýna na mě vyrukovala s prosbou, že spolu jedou poprvé takhle ve třech na týden na hory, a jestli bych prý nebyla tak hodná a neskočila jí zalít kytky.
„Maruš, byla bych ti moc vděčná, stačí, když se stavíš jedenkrát, tak v úterý nebo ve středu, já ti to ráda oplatím, až někam s Frantou vyrazíte,“ zatelefonovala mi. Já jí na to s radostí kývla, však bydlí ve vedlejším panelákovém vchodu, ona přiběhla s klíči a bylo dohodnuto. Znáš mě a víš, jakou jsem měla radost, že ji můžu potěšit spácháním maličkého dobrého skutku.
Co ti mám povídat, Honzo, ty se mě sice pořád snažíš přesvědčovat o opaku, ale nic naplat, jsem stará bába (Maruška napřáhla ruku s dlaní otočenou ke mně, abych jí nemohl skočit do řeči). A navíc sklerotická, co si myslíš, že se stalo v úterý? Mýlíš se, vidím ti to na očích, já na ty Kristýniny kytky dočista zapomněla. A víš, co se stalo ve středu? To už jsem si sice vzpomněla, ale večer jsem poprosila toho svého: „Franto, prosím tě, buď od té lásky, skoč ke Kristýně a zalej jí květiny. Já toho měla dneska v práci strašně moc a jsem utahaná jako koťata, co právě pořádala závody v lezení vzhůru po záclonách.“
Tomu mému holomkovi se ale nechtělo, tak hned přišel s výmluvou: „Maruško, nějak mě rozbolela hlava, tak tam zajdi radši sama. Víš přece, že chůze je nejlepší formou aktivního odpočinku.“ No sbíral si klučina, sbíral, ale mně to nebylo nic platné, a tak jsem vyrazila.
Konvička byla pěkně nachystaná v kuchyni na lince, a jak jsem se do toho pustila, musela jsem asi jako každá ženská Kristýnu v duchu pochválit, jak tam má pěkně naklizeno. Šlo mi to od ruky, za chvilku jsem byla hotová a vlastně jsem musela dát Frantovi tak trochu zapravdu, únava ze mě spadla jak mávnutím kouzelného proutku.
Pak jsem se chystala zpátky, v předsíni si půjčila z věšáčku dlouhou kovovou lžíci a pěkně vestoje jsem vklouzla do jedné boty. Když jsem se chystala nazout do té druhé, najednou se ozval zvuk, jakoby někdo rachtal se zámkem.
„Proboha, zloděj!“ Napadlo mě. A jak jsem byla napůl obutá a napůl bosá, zvedla jsem tu lžíci nad hlavu a chystala se, že jestli se tam někdo vloupá, tak ho rovnou praštím.
Dveře se najednou rozlítly a v nich stál chlap. Docela pohledný mladý mužský, ale na zádech měl batoh a v ruce tašku, tak jsem si myslela, že to má na věci, které se chystá ukrást. Já se ho šíleně lekla, až jsem z toho málem dostala infarkt. Jenomže on mě tam nečekal, překvapením pustil tašku na zem a vykoktal: „Proboha, ženská, co tady děláte?“
„Co vy tu děláte?“ Vykřikla jsem na něj a už, už jsem se ho chystala přetáhnout tím obouvacím náčiním.
„Já... já tady bydlím... teda u svojí přítelkyně tady bydlím. A na vás zavolám policajty, stůjte, ani se nehněte a tohle mi dejte.“ Napřed se zakoktal ještě víc, pak se vzpamatoval a vytrhnul mi tu lžíci z ruky.
„Já zavolám policajty na vás, vy se ani nehně...“ Chtěla jsem mu odseknout a doufala, že ho se svejma kilama přeperu, jestli to bude nutné.
„Maminko, už je mi líp,“ skočilo mi cosi do řeči z poza rohu, a vzápětí se vynořila Kristýna s dalším batohem a se svým dítkem, které vedla za ruku.
„Jémine, Maruško, ty jsi zrovna tady, to seš strašně hodná, děkuju. My se museli vrátit dřív, protože kluk dostal horečku a já ti to zapomněla zavolat, promiň. Jo a tohle je můj Luboš, Luboši tohle je Maruška, jak jsem ti o ní vyprávěla.“
No, s Lubošem jsme na sebe na chvíli zírali s otevřenými pusami jak dvě napůl leklé ryby, ale pak jsme si podali ruce jako na seznámení a ve finále jsme se tomu zasmáli všichni tři. Vlastně čtyři, chechtal se i ten Kristýnin kluk, který byl už dost velký na to, aby pochopil, která bije.
Když jsem to pak doma vyprávěla Frantovi, tak si přisadil a řeknul mi tu větu, že pořádné leknutí natolik posílí nervovou soustavu, že letos nebudu potřebovat žádnou dovolenou. Ale já mu to, milánkovi, spočítala všechno dohromady: „Tak víš co, Frantíku, když seš na mě tak milej, tak si tu dovolenou zařiď sám. Hezky nějakou poznávačku, jak to máš rád a pěkně mě vezmi s sebou, aby tě měl kdo ohlídat, kdyby sis tam náhodou s něčím nevěděl rady jako minule v Portugalsku s objednáváním jídla.“ A zcela překvapivě jsem ho obejmula a vlepila mu pusu přímo na pleš.
Víš, Honzo, byla to taková hra dvou lidí, kteří jsou spolu už strašně dlouho, a přesto se rádi pošťuchují. Franta se na mě kouknul, chvilku se tvářil naoko provinile, ale pak se nafouknul pýchou a prohlásil: „To si piš, má drahá, že zařídím. Najdu nám takovou, kde se ti bude líbit a na kterou budeš s radostí vzpomínat ještě hodně dlouho.“ On totiž tohle obstarává hrozně rád, akorát mě přitom pokaždé zlobí a co nejdýl přede mnou tají, kam vlastně pojedeme.
A teď mi promiň, musím tě opustit. Kafe s větrníkem bylo sice fajn, ale já tomu svému zlatému holomkovi slíbila k večeři řízky, a ještě je nemám koupené.