Tento příspěvek je volným pokračováním příběhů o Martě a její rodině.

První měsíce kalendářního roku ubíhají řadě lidí docela líně. Počasí nebývá ideální a denního světla je zoufale málo. Pro Martu však byl začátek roku hektický.

Těhotenství její snachy bylo bohužel od začátku problematické, a tak musela být pod dohledem lékařů v nemocnici. Marta se během této doby snažila pomáhat synovi – jak s péčí o malou Leu, tak i s chodem domácnosti. Brzy však zjistila, že syn řadu běžných věcí prakticky nezvládá a navíc si neumí práci organizovat. Poradit si ale nechal málokdy, a tak to mezi nimi často zajiskřilo. Marta ve většině takových situací raději ustoupila. Dala přednost dohodě před zbytečnými hádkami. Hlavní bylo, aby její vnučka co nejlépe překonala dlouhé odloučení od maminky.

Lea si na častou přítomnost babičky rychle zvykla. Dokonce spolu absolvovaly dva adaptační týdny ve školce, kam Lea začátkem dubna nastoupila.

Stabilizující se situace se nepříjemně zlomila ve chvíli, kdy snacha o dítě přišla. Když se po několika dnech vrátila z nemocnice domů, nebyla na tom dobře ani psychicky, ani fyzicky. Martě připadala jako nevýrazný stín té původní veselé a rozhodné mladé ženy. Ani Lea se k ní hned nehlásila – chvíli se zaraženě skrývala za Martou, než se odvážila udělat pár krůčků směrem k matce. Ta ji pak zvedla a objala se slzami v očích.

Mai se po návratu domů začala pomalu zotavovat, a tak Marta brzy vycítila, že může svou pomoc omezit. Nechtěla však přijít o kontakt se svou vnučkou, a proto se s mladými domluvila, že si ji každé úterý vyzvedne po obědě ze školky a budou spolu trávit odpoledne.

S příchodem jara začaly stále častěji jezdit na chatu. Martu tam táhla potřeba udělat na zahradě alespoň základní jarní práce. Ani Lea se tam nenudila – zajímalo ji všechno, co se v přírodě děje. Nechala si vysvětlit, jak vznikají krtčí hromádky, a snažila se odhadnout, kudy vedou podzemní chodbičky. Dlouze sedávala u nejnovějšího kopečku hlíny a čekala, až se krtek ukáže. Nechtěla věřit tomu, že vyleze jen tehdy, když bude na zahradě absolutní klid.

Když ji čekání na krtka omrzelo, zaměřila se na včely a čmeláky. Pod kvetoucí strom si přinesla stoličku a sedávala tam omámená jejich bzukotem – zatímco Marta trnula strachy, aby nedostala žihadlo. Jindy zaujatě pozorovala žížaly v čerstvě zkypřeném záhonu či mravence putující mezi dlaždicemi a všechno doprovázela řadou otázek.

Na chatu občas přijel i Petr, když potřeboval něco udělat v dílně. Zpočátku byl nervózní, když se Lea přišla „jen dívat“, ale brzy si zvykl na její poklidnou zvídavost. Nakonec ho její přítomnost začala bavit a sám se po Lee sháněl, kdykoli se na chatě objevil.

Jediným drobným problémem býval návrat domů. Lea ho často rafinovaně oddalovala – hledáním mikiny, která nakonec ležela složená v batůžku, nebo předstíraným bolením bříška. Marta se několikrát ptala, proč se jí nechce domů, ale nic konkrétního se nedozvěděla. Ani od rodičů. „Všechno je v pořádku,“ ujišťovali ji.

Marta se k tomu v myšlenkách vracela, ale na nic nepřišla. Když to zmínila před Petrem, doporučil jí, aby situaci nepitvala. Nesouhlasila s tím, ale nevěděla, co dělat.

Odpověď přišla nečekaně. V pátek potkala syna v hypermarketu. Bloudil mezi regály a vypadal ustaraně. Pozvala ho na kávu – a překvapilo ji, že souhlasil. Zpočátku mluvili o běžných věcech. Pak se však Libor rozmluvil.

„Mai je po návratu z nemocnice úplně jiná. Chápu, že je smutná a zklamaná a bude to nějakou dobu trvat, než se se ztrátou dítěte vyrovná. I mě to bolí, také jsem se na našeho chlapečka těšil. Ale už to trvá měsíc a její stav je spíš horší. Mai celé dny téměř nepromluví. Jen nějak funguje. Skoro jako domácí robot v základním režimu. Udělá ty nejnutnější domácí práce, vypraví Leu do školky a pak několik hodin přes den spí. Prý si tak zvykla v nemocnici. V noci naopak spát nemůže a courá se po bytě. Snažím se ji rozptýlit, vytáhnout na procházku, zapojit ji do hry s Leou. Pokud to jen trochu jde, všemu se vyhne. Snažil jsem se zjistit, o čem přemýšlí, co se s ní děje. Na moje otázky často vůbec neodpovídá. Málokdy něco utrousí. Jednou řekla, že má výčitky svědomí, že všechno zavinila ona. Jindy, že není dobrá máma. Nedávno se zmínila, že ztratila rodinu. Myslela tím určitě tu svou vietnamskou. S nikým z její strany se nestýká, ale tuším, že ji to hodně mrzí. Možná by od nich potřebovala podporu. Třeba by jí pomohlo promluvit si s matkou. Ale má svou hrdost. Respektuje odloučení od rodiny od doby, co jsme se vzali. Dokonce mi zakázala jim zavolat. Prostě všechny od sebe odhání a uzavírá se do své bolesti.“

Marta pozorně naslouchala a skládala si jednotlivé střípky dohromady.

„Mami, ty mi na to nic neřekneš?“ vyrušil ji Libor. „Ani ty nevíš, co mám dělat?“

„Mai možná ještě nezpracovala svůj smutek. Cítí se bezmocná. A možná teď těžce nese i to, že se oddělila od své vietnamské komunity. Určitě potřebuje pomoc. Odbornou – ale i od tebe,“ odpověděla klidně Marta.

„Na terapie dochází. Vozím ji tam. Ale o tom, co se tam řeší, se se mnou nebaví.“

„Zkus vytrvat. A zvaž, jestli nekontaktovat někoho z její rodiny.“

„Napadlo mě to… ale neodvážil jsem se.“

„Tak se jednou odvaž.“

Nakonec se domluvili na víkendovém setkání na chatě.

 

První letošní rodinné grilování se vydařilo. Na chatě se sešli všichni, jen Mai zůstala doma. Libor byl celé odpoledne jako na trní. K večeru jí několikrát volal, ale marně. Nebrala telefon. Nakonec se rozjel domů.

O hodinu později přišla zpráva – Mai odvezla záchranka. Předávkování léky.

Noc byla dlouhá.

Ráno konečně zazvonil telefon.

Mai byla mimo ohrožení života.

A nebyla sama.

U její postele seděla maminka a bratr. Drželi ji za ruku. A Mai se poprvé po dlouhé době usmála.

 

Marta si tiše oddechla.

Někdy člověk bojuje bitvy, které nejsou na první pohled vidět. A někdy k nim nestačí jen síla vůle – ale i odvaha přijmout pomoc. Od těch nejbližších.