Když se řekne české herectví, jedno jméno se objevuje s téměř železnou pravidelností: Jiřina Bohdalová. Herečka, která dokázala propojit několik generací diváků, oslavuje 95 let. 

Její kariéra zůstává jedním z nejpozoruhodnějších příběhů české kultury. Nejen délkou, ale i neobyčejnou šíří rolí, které sahají od pohádek přes psychologická dramata až po legendární televizní zábavu.

Jiřina Bohdalová se narodila 3. května 1931 v Praze. Její dětství nebylo idylické – zásadně ho poznamenala druhá světová válka i politické procesy 50. let. Otec byl v roce 1954 odsouzen na 15 let odnětí svobody za napomáhání k velezradě, neboť po komunistickém převratu v únoru 1948 pomáhal někdejšímu ministrovi Ladislavu Karlu Feierabendovi k emigraci. Ve valdické věznici strávil 7 let a v roce 2016 obdržel in memoriam od ministerstva obrany osvědčení o účasti na protikomunistickém odboji.

Byla to maminka, která malou Jiřinku postrčila k divadlu, protože sama působila v ochotnickém spolku. Přihlásila ji na baletní školu a také do filmového komparsu. Již ve svých šesti letech zažila Jiřina svůj filmový debut v němém filmu Pižla a Žižla na cestách (1937). Další dětské role potom ztvárnila ve filmech Zlatý člověk (1939) a Madla zpívá Evropě (1940).

Na DAMU byla přijata až na třetí pokus. Studium z rodinných důvodů přerušila, absolvovala v roce 1957 rolí rolí v absolventském představení Josefina. Divadelní kariéru začínala po boku Jana Wericha v Divadle ABC a posléze v Městských divadlech pražských. V jednom z rozhovorů vzpomínala: „Werich byl pro mě jako druhý táta. Naučil mě, že humor musí mít hloubku. A že i v největší tragédii se dá najít úsměv.“

S Milošem Kopeckým v roce 1969. FOTO: Alexandr Janovský, ČTK

S Janou Štěpánkovou v "Kočičí hře" v Divadle Na Vinohradech v roce 1995. FOTO: M.Krumphanzl, ČTK

S hereckými kolegy v roce 2000. FOTO: Stanislav Peška, ČTK

Vinohrady, její druhý domov

Po desetiletém působení v Městských divadlech pražských (Divadlo ABC, Rokoko, Komedie) se Jiřina Bohdalová stala v roce 1967 členkou Divadla na Vinohradech. Její první rolí na vinohradské scéně byla Líza Doolittlová v Pygmalionu, což byl začátek dlouhé a úspěšné spolupráce – na Vinohradech strávila 37 let a ztvárnila zde desítky výrazných postav v klasickém i moderním repertoáru. Mezi nejvýznamnější inscenace patřily Pygmalion – jako Líza Doolittlová, Lásky paní Katty, Revizor, Naši furianti, Lucerna, Tři sestry, Idiotka.

Její herecký styl byl charakteristický výraznou dikcí, temperamentem a schopností kombinovat komiku s hlubokým dramatem. Kritici i diváci oceňovali její schopnost „rozzářit jeviště“ i v menších rolích.

V rozhovorech často vzpomínala na Vinohrady jako na „druhý domov“. V jednom z nich uvedla: „Divadlo na Vinohradech pro mě bylo jako rodina. Byli jsme sehraný soubor, kde se člověk mohl opřít o kolegy i režiséry.“

                              
V šatně Divadla Na Vonohradech (foto Jiří Karas, ČTK) a s Vladimírem Dvořákem (foto Jiří Kruliš, ČTK)

Jiřina Bohdalová a Radek Brzobohatý v roce 2012. FOTO: Michal Kamaryt, ČTK

Televizní hvězda

Zásadní zlom ale přišel s televizí. Československá televize se v 60. a 70. letech stala jejím druhým domovem a Bohdalová jednou z jejích nejvýraznějších tváří.

Pro mnoho diváků je Jiřina Bohdalová navždy spojená se seriálem Chalupáři, kde vytvořila nezapomenutelnou postavu. Její schopnost vystihnout „obyčejného člověka“ s humorem i nadhledem z ní udělala miláčka publika. Ještě větší popularitu jí přinesl pořad Televarieté, který moderovala spolu s Vladimír Dvořák. Tento formát se stal fenoménem normalizační éry. Jak sama řekla v rozhovoru pro Českou televizi: „My jsme nechtěli dělat velké umění. Chtěli jsme, aby se lidé smáli – a to je někdy to nejtěžší.“

Bohdalová nikdy nezůstala jen u jednoho žánru. Ve filmu Světáci ukázala komediální timing, zatímco v psychologickém dramatu Ucho předvedla civilní, mrazivý výkon po boku Radoslav Brzobohatý.

V pozdějších letech zaujala například ve filmu Fany, kde ztvárnila stárnoucí ženu s nečekanou životní energií. Pro server iDNES.cz kdysi uvedla:
„Herectví není o tom být mladý nebo krásný. Je o tom být pravdivý. A to můžete být v každém věku.“

Generace dětí znají její hlas z večerníčků. Její Rákosníček v Rákosníček nebo role v pohádkách ji zařadily mezi nejmilovanější české herečky. Její hlas měl jedinečnou schopnost – byl hravý, laskavý, ale nikdy ne infantilní. Díky tomu oslovoval děti i dospělé.

Ikona, která přesahuje generace

Jiřina Bohdalová není jen herečka. Je kulturní fenomén. Symbol kontinuity české zábavy od první republiky až po současnost. V době, kdy se herecké kariéry často mění v krátkodobé projekty, působí její 95 let trvající příběh téměř neuvěřitelně. A přesto je skutečný. A možná to nejlépe vystihují její vlastní slova: „Já jsem měla štěstí. Ale taky jsem tomu šla naproti.“